Blagoevgradské Bistrice - že opravdu teče svižně je vidět i u mostu kde nasadáme. Vracák v dohledu žádný, jen hučák někam dolu do údolí.

   Po včerejších diskuzích nad jetelností Blagoevgradské Bistrice, nepanuje velké nadšení a nakonec sjíždíme až do osady Bystrica kde se u mostu začínáme převlékat do hydra. Jéňa se ještě snaží z přihlížející sličné dívčiny vyzvědět něco o řece a asi z ní loudí i cosi jiného, protože nám po delší chvíli sděluje, že to je opravdu Bistrice a že tudy teče. Zkrátka nic co by jsme nevěděli. A že opravdu teče svižně je vidět i z mostu. Vracák v dohledu žádný, jen hučák někam dolu do údolí.
   Poslední kdo to vzdává je Honza a to až po té, co už je oblečený a s kajakem na břehu. Ani tato okolnost nám nepřidává, člověk hned přemejšlí jestli přece jenom není

	Řeka rychle letí do údolí, míst k zastavení je opravdu málo. Obtížnost však až na jedno místo zdaleka nedosahuje WW IV.

rozumnější se na to vykašlat. Ale přece když už jsem tady a sedím v kajaku tak to přece nevzdám.
   JEDEME. Je to docela cvrkot, v některých místech by se opravdu jen těžko zastavovalo. Nervy však dělají své. Neujedeme ani né půl kilometru a když už si myslím že nervozita ze mne opadla a ani řeka nebude tak hrozná, z ničeho nic najednou plavu. Na úplně nevinném místě kde o nic nejde a spíš vyhlížím co bude dál. Snažím se sice srovnat se na eskimáka, ale ve 25cm rychlé vody mi to nějak nejde a navíc si o něco drobátko seříznu klouby na prstech. To mě přesvědčí že po čtyřech letech bude dobré opustit loď.
   Jsem neuvěřitelně nasr…. přesto se mi podaří vše si pochytat a nakonec se i

	Popolední repete na Bistrici si už jen dokonalé užíváme a i účast je bohatší.

o něco vzepřít, aby mne voda nesnesla dál. Ovšem bez Tomášovi pomoci bych se z řeky jen těžko dostával.
   Nedobrovolnou koupelí ze mne však padají poslední stopy nervozity a zbytek řeky si už jen užívám. Po celou dobu řeka rychle letí do údolí míst k zastavení je opravdu málo. Obtížnost až na jedno místo zdaleka nedosahuje WW IV. A ani nikde nemusíme nic přenášet a prohlížíme taky jen minimálně. Jediný problém vzniká s pracovníky ochranky když těsně před Blagoevgradem projíždíme jakousi ostře střeženou rezidencí. Končíme kde jinde než u výletní restaurace s malou ZOO nad Blagoevgradem. Zde jsou na naší invazi konečně trochu připraveni. Po chvíli nám z očí svítí absolutní spokojenost jak nad gastronomickým požitkem tak nad splutou říčkou.

	K Rilskému klášteru dorážíme až pozdě odpoledne, je sice ještě otevřeno, ale do centrálního chrámu se dostáváme jen na pět minut a ještě né všichni.

   Vše má jen jedinou vadu na kráse. Okolo páté hodiny raní totiž Vláďa vyrazil na jakousi hřebenovou túru a z jeho SMS zpráv vyznívá že cesty na mapě nejsou tam kde by měli být. Zkrátka budeme muset počkat.
   Jsme už po jídle a nějaké další bezdůvodné vysedávání taky není chuť. Jdeme proto znovu do hydra a popolední repete na Bistrici má už účast bohatší.
   Plán posledních hodin naší dovolené je ovšem dost narušen. K Rilskému klášteru dorážíme až pozdě odpoledne, je sice ještě otevřeno, ale do centrálního chrámu se dostáváme jen na pět minut a ještě né všichni. O jakékoli další prohlídce si můžeme nechat jen zdát. Odjíždíme

	Nad klášterem nacházíme nádherné nocležiště ve formě piknikoviště vybaveného stolky. To vše v lemovaní zasněženými a téměř třítisícovými štíty Rily.

proto po chvíli několik kilometru nad klášter kde nacházíme nádherné nocležiště ve formě silniční odpočívky či piknikoviště vybaveného stolky. To vše v lemovaní zasněženými a téměř třítisícovými štíty Rily.
   Poslední společný večerní oheň je už trochu poznamenán velkou únavou. Vodácký i nevodácký program byl dost náročný a večůrky taky stáli za to. Přesto se suprově bavíme a jen pomalu a postupně se rozcházíme až dlouho po půlnoci.