Po probuzení teprve zjišťujeme na jakém místě jsme se večer vlastně utábořili. Jedná se o

	Po probuzení teprve zjišťujeme na jakém místě jsme se večer vlastně utábořili.

malebná místečko v rozložitém údolíčku snad pramenného potůčku Dněstru (podle cedulky by se tento pramen měl nacházet 5km odtud). Potůček, který se zde dá lehce překročit, poskakuje v kaskádkách dál do údolí. Jen mohutný rozestavěný dům, nebo spíš zámeček, zde kazí celkový dojem.
Není ale čas na dlouhé rozjímání, po snídaní opět nasedáme do aut, čeká nás hlavní hřeben Karpatského oblouku. Po krátké poradě zavrhujeme průjezd Užockijským sedlem i přes to že by zde měl být k vidění v době první republiky jeden z největších mostu. Cesta by nás zavedla příliš daleko ze směru našeho plánovaného putování. Proto po průjezdu městem Turka, kde nás kontroluje policie, odbočujeme v obci Borinja doleva směrem k údolí řeky Stryj.

	Všechny hřbitovy zde v tomto období vypadájí stejně.

Přijíždíme do oblasti kde jakoby se čas zastavil, nebýt zde občas zaparkovaného ne nejmodernějšího auta mohl by si člověk myslet že se přesunul v čase o padesát let zpět. Řeka zde ale není nikterak zajímavá mírně meandruje v rozlehlém údolí po jedné straně nepřetržitě zastavěném chudičkou vesnickou výstavbou. Na množství domků je zde ovšem moc málo obděláváné půdy a lesy tady taky žádné nejsou. Nedokážu si představit z čeho se tady dá žít.
Cesta postupně ztrácí jakékoli známky zpevněného povrchu, až přechází jen v rozježděné blátivé oraniště. Celá komunikace dosahuje místy šířky přes dvacet metru, (vždy se využívá té zrovna sjízdnější části). O jakémkoli dopravním značení zde také nemůže být řeč a tak nakonec zastavujeme

	Cesty dosahují místy šířky přes dvacet metru, (vždy se využívá té zrovna sjízdnější části).

na neznačeném rozcestí. Během této zastávky i něco pojíme, diskutujeme co dál a Luděk neustále fotografuje. Naštěstí se nám při poslední návštěvě Ukrajiny v roce 2001 podařilo koupit dost podrobné mapy a pomocí nich se nám daří zorientovat se.
Po dalších asi šesti kilometrech drkotání, najíždíme na bezvadnou dvouproudou nově rekonstruovanou silnici. Jsme na hlavním tahu Lvov – Mukačevo. Auta se konečně mohou trochu rozjet, jen Kopejda stále kontroluje co to v pravých zatáčkách na jeho autě drhne. Snažíme se i dotankovat, čerpacích stanic je tu dost, nechtějí ale eura ani dolary a ani na platbu kartou nejsou zařízeni. S tim jsme nepočítali, dřív se zde naopak lépe platilo dolary než zdejší měnou. Nezbývá než pokračovat.

	Obdělávané půdy je zde minimum a při pohledu na techniku a obutí oráče by asi ani víc obdělat nešlo.

Další zastávkou se stává opět policejní kontrola. Tentokrát ovšem začínají problémy. Policista nám oznamuje že Jarda který právě řídí, má pouze řídičské oprávnění na osobní vozidlo a to prý na soupravu s dvounápravovým vlekem i přes to že tento je otipován do celkové hmotnosti 750kg, zde nestačí (rozhodující je počet náprav). Naší argumentaci nad technickými průkazy slušně odmítá, „Tady to platí takhle“.
Situaci se mi daří řešit tím že ukazuji svůj řidičák s poznámkou „kamion“. Zdenda hned začíná sjednávat, zda bychom mohli pokračovat když vyměníme řidiče. Policista sice né moc ochotně souhlasí, až když na jeho dotaz, zda jsem nepožil, neurčitým posunkem zatloukám dvě piva a několik vracáků slivovice. I v autě, v okamžiku kdy se sunu za volant, zaslechnu zezadu udivenej vzdech, „vždyť

	Kampak kampak s pašíkem? Porážkovou váhu by už asi měl.

seš vylitej“. Před příslušníkem však zachováváme dekorum a s autem odjíždím za horizont vzdálený necelý kilometr, kde vracím volant zpět jedinému plně střízlivému Jardovi. Po této příhodě se ze Zdendou ještě domlouváme, že až vystřízlivíme budeme se na hlavních silnicích raději střídat jen spolu, coby majitelé požadovaného oprávnění. Opět ale musíme zhodnotit že jednání policisty bylo velice korektní a vše mohlo dopadnout podstatně hůř.
Po setkání s druhým autem, které na nás čeká u benzínky kde se nám také konečně daří koupit naftu, jsme nuceni začít měnit plány. Problémy s přední nápravou u Forda se stupňují a budeme muset hledat nějaké řešení.
Teď jsme v údolí Latorice a tak je proto rozhodnuto že si sjedem asi 10km vody. Řidiči se mezitím

	Náhradní program „Latorice“ zase žádná divočina jen projížďka jarním údolím.

vydají s Peagotem hledat nějakou opravnu, kde by byli schopni sehnat a vyměnit ložisko v kole, jak Toník odhaduje rozsah poškození. Během převlékání se ale plány mění, neb nevíme kdy se auta vrátí a je v nich vše co potřebujeme, proto na nás ještě počkají než dojedem a opravna se bude shánět až pak.
Důkladně ještě přepočítáváme mosty hlavní silnice, abychom se sešli pod tím správným, mělo by jich být sedm.
Když vyplouváme, je asi půl třetí. Řeka teče v docela sevřeném údolí jehož stráně jsou porostlé listnatým lesem, řečiště je kamenité s obtížností asi WW I s dost častými prahy které ale nepřesahují WW II. To však nebrání tomu aby se hned na prvním z nich Jirka prásknul. Jinak plavba ubíhá v poklidu spíš přemýšlíme co bude s autem. Pár Tranzitů jsme tady viděli, tak by to snad mohlo dopadnout líp než minule kdy jsme museli odtáhnout ARONA, až do Slovenských Michalovců (nějakých 250 km). Vyhlídky nijak růžové.

	Na hezkém tábořišti u Latorice nás čeká překvapení, řidiči a spol. nám postavili všechny stany.

Po příjezdu pod sedmý most tu skutečně nacházíme auta i s kamarády a opravdu málem sedáme na zadek, jak deklaruje Toníček, neboť zde stojí už všechny naše stany. Urychleně překládáme vše potřebné (tedy skoro všechno) z aut do stanů a kluci odjíždí s Peagotem do Svaljavy.
Je asi pět hodin, jsme na hezké loučce i s připraveným ohništěm a sezením okolo. Někdo zkouší vyrazit někam na výlet, v podstatě ale není kam a tak se po chvíli vracejí. Sedíme u ohniště i vařičů a konzumujeme nadnormativní zásoby, vytváříme i jakousi bovly z jahodového kompotu a borovičky (nic moc). Rozebíráme všechno možné, ale vždy se vracíme k problému s autem.
Po necelých dvou hodinách přijíždí kluci s tím že opravna je sehnaná, ložisko vytelefonované a zbývá jen přistavit auto !?! Obratem odjíždí i s Fordem. Jen nám zapoměli přivézt vodu na kterou

	Oprava auta byla až neuvěřitelně rychlá a laciná.

čekáme, abychom mohly vařit večeři. Chvíli uvažuji že bych uvařil rejži v pivu, toho máme ještě dost, nakonec ale nabíráme vodu v potůčku tekoucím opodál ze stráně.
Nálada se o poznání zvedá. A když se se soumrakem vrací obě auta je tu zase absolutní pohoda. Kluci vypravují že Forda opravovali v jedné plechové garáži. Majitel této opravny mluvil slušně česky, protože u nás dělal. Ložisko sehnali až v Užhorodě a dopravili ho linkovým autobusem. Zkrátka nevím nevím jestli by to u nás takhle zafungovalo. Rozhodně by ale oprava přišla podstatně dráž. Tady si řekli 20,-$ za práci a 20,-€ za ložisko.
Seděli by jsme u ohně asi podstatně dýl, ale déšť, sice mírný zato vytrvalý, nás postupně zahání do spacáků.