Ranní návštěva Svaljavy. Výměna peněz, nákupi a i na posezení u pivka zbylo trochu času.

Už večer se Zdenda ozýval že ve Svaljavje vyděl nějaký přítok Latorice který měl očividně vodu a že by stálo za to se na něj zajet podívat. Podle mapy do které nahlížíme během snídaně se jedná pravděpodobně o Viču.
Samozřejmě že v dalším hovoru všichni nahrazují úvodní písmeno za „P“ to nás však nijak neodrazuje od plánovaného průzkumu jejího údolí kde by měla krom silnice procházet i železniční trať.
Cestou se ještě zastavujeme v centru Svaljavy, kde se nám konečně daří vyměnit dolary za místní hrivni a zaroveň provádíme drobné nákupy včetně návštěvy restaurace a ochutnávky místního pěnivého moku. Není to sice žádný zázrak ale přežít by se na tom dalo. Po asi půldruhé hodině pokračujeme k Viče.

	Peřej před železničním mostem všichni kromě Tomáše šidíme po pravé straně.

Hned při prvním přiblížení silnice k řece je rozhodnuto že se půjde do gumy. Ze silnice koukáme na peřej kde řeka ve dvou stupních vzdálených od sebe asi čtyři metry ztrácí asi dva metry výšky a všechná voda končí u protějšího břehu u podemílané stráně. Asi o 100 m výše je jez a další překvapení se snad dají čekat. Pomalu jedeme proti proudu a za železničním mostem je další zajímavá peřej. Vyjíždíme dál proti proudu ale po soutoku s levostranným přítokem Ždimirem je vody očividně méně, navíc podél Ždimiru který je na vodu nepatrně bohatší zase není cesta. Proto po necelém půl kilometru otáčíme auta u osady Vovčij.
Po asi půlhodinovém převlékání vyrážíme. Řeka teče v poměrně sevřeném lesnatém údolí, obtížnost dosahuje tak WW II-, jen již zmíněnou peřej před železničním mostem všichni kromě Tomáše šidíme

	Poslední peřej už neni kudy ošidit, navíc každý volí jiný průjezd. (Slon)

po pravé straně. K jezu už zbývá jen necelý kilometr tady to zbaběle vzdává Vydra s Petrem. Vystrašil je asi váleček pod jezem, ale ten se taky nechá dobře ošidit při pravé straně. Teď už zbývá jen poslední peřej, už při první prohlídce jsme se nemohli shodnout co bude nejrozumnější, a teď volí každý něco jiného, naštěstí je pod peřejí velká laguna na vyplavání. Jako první si to zkouší Láďa i když už vypadal že to zvládl. Hned za ním plave i Zdenda, zkouší sice zvedat, ale silnej proud v rozhraní ho doslova vykopne z kleků, nakonec si zde ještě Kopejda za vzrůstajícího zájmu místního obyvatelstva zaeskymuje.
Stálo to za to i když jsme jeli jen necelé čtyři kilometry.

	Trochu husto ve vracáku !?! Zdenda plave, Kopejda eskimuje, Nahym zachraňuje.

Navíc příchází Tomáš s informací, získanou od našeho obecenstva, že podobná peřejnatá voda jako zde je i na nedaleké řece Boržavě u obce Berezniky. Po ujištění že je tam silnice sjízdná i pro naše mikrobusy, neváháme a odjíždíme, je to navíc stejně ve směru kam dál chceme pokračovat. Už když přijíždíme přes most na hlavní silnici v Bereznikách, kde se poprvé setkáváme s Boržavou to vypadá zajímavě. A co teprve když zastavujeme uprostřed horní části Berezniků u krámku a hospody. To co je vidět z lávky nám nedává jinou možnost než že se pojede, pravda je vidět tak 150 m řeky a co se skrývá v za domky a zahradami nevíme, ale tady je to krásná WW III s dostatkem vody. Vyjíždíme daleko nad vesnici až k soutoku potoků. Asi by se dalo jet i víš, voda by byla, ne však cesta.

	Boržava - nečekaná a moc hezká voda, našli jsme ji na radu od místních.

I sem jsme jeli spíš krokem, ale svižná WW II nás lákala dál kam až to šlo.
Tady jsou okolo řeky louky a obdělávaná políčka. Jak to asi vypadá víš? Kde je údolí podstatně sevřenější. No nic, jde se do gumy, jedem všichni krom Petra, který se nabídl že sveze s Luďkem auta.
První zastávku a setkání s auty plánujeme u mostu nad vesnicí. Až sem je to rychle tekoucí necelých deset metru široká WW II, bez jakýchkoli záludností, přesto se zde daří Jirkovy dvakrát zaplavat.
U mostu se přeskupujeme, Toníka bolí noha (končí), Jarda bere singla, Zdenda naopak přesedá k Hele do pálavy, Vydra s Jirkou taky končí. Ani jsem se nenadál, ale vzhledem k tomu že Tomáš jede s Hankou na orinoku, jsem na následující úsek

	Pod lávkou uprostřed vsi krátce zastavujeme.

nominovanej jako první loď. Mám docela bobky, nikdo neví co nás potká. Jede se vesnicí za zahradama, a tak by nemusela bejt nouze o nějaký ten plot v řece, nízké lávky, a jiný odpad včetně drátu napnutých nad vodou a odhozených traktorů.
Vyrážíme, řeka je o poznání svižnější a prokládaná každou chvilku peřejkou, hned asi ve třetí nebo čtvrté se mi daří prosednout na kámen a musím eskymovat. Jinak je ale celý průjezd vesnicí bez problémů, nikde nemusíme nic obnášet. A ani obavy z různého nepořádku se nenaplňují. Nejhezčí místo je pod onou lávkou uprostřed vsi, které jsme si už prohlédli. Tady se taky podruhé, za velkého zajmu místních (hlavně dětí) zastavujeme.
Dál pod tímto místem se řeka postupně zpomaluje až na

	Doba plastová dorazila i na Ukrajinu, ovšem při absenci jakéhokoli odpadového hospodářství je situace na pováženou. (Přehrada na potoce)

téměř jedničkovou pohodičku, zaklenutou klenbou mohutných stromů.
Končíme u potrubí o průměru asi 80cm vedoucím nad řekou, auta sem ale raději nezajíždí, musíme proto asi 200m k silnici hezky po svých.
Schyluje se k večeru, musíme si tedy pospíšit, rádi bychom dojeli za světla k řece „Rika“. Cestou fotografujeme neuvěřitelnou plastovou zátoku (pod většími osadami to holt nebude nic moc). Nakonec se nám k Rice dojet daří, ale už né za světla, přesto místo k táboření není tak špatné. Po večeři ještě chvilku povídáme nad zapálenou svíčkou, únava je však mocnější a brzo nás zmáhá.