Po ránu při ranní hygieně marně tiše slintám nad údolíčkem potoka (Gorna Solinka) obtékajícího

	Pěšárna - tůra v národním parku Bieszczady - ano - ovšem po zaplacení vstupného.

kemp, je zde několik hezkých břidlicových prahů. Za slůšné vody něco mezi trojkou čtyřkou a to odtud vidím jen nějakých sto padesát metrů toku, ještě víc mě štve že jsme zde nechytli vodu.
Při odjezdu z kempu máme trochu problémy s vyjetím mírného kopečku, v noci trochu sprchlo a teď to klouže. Je nás ale dost a po mírném potlačení v pohodě vyjíždíme. Jedeme se ještě podívat na řeku Wetlinku, včera večer budila na první pohled zdání že by se možná dala sjet, ale po prohlídce tří až čtyř kilometrů přístupných polní cestou to nakonec vzdáváme nebyl by to žádný super zážitek. Obracíme tedy a pokračujeme dál směrem proti proudu Wetlinky, až do sedla nad jejími prameny kde po se krátké zastávce rozhodují Petr, Nahym a Vláďa že si udělají pěšárnu. vyráží dotud po hřebení „Poloniny Wetlinské“, až na jéjí vrchol „Smerek“, odtud dolu údolím potoka Rzeka a Glęboky k

	Hřeben „Poloniny Wetlinské“ za těch XX,-Zlotých to stálo.

usedlosti Sękowiec kam bychom měli dojet po Sanu na lodích a pěší odřád zde vyzvednout.
Po rozloučení s turisty sjíždíme ze sedla k usedlosti „Brzegy Gorne“ kde odbočujeme a prohlížíme si potok Prowcza, Nasiczniański a Dwernik, je to zde děsné hlavní tok zde na pár kilometrech mění vždy několikrát svůj název, tady jsou to tři názvy na asi 15 kilometrech. Nicméně je to hezký potok s obtížností lehčí WW III, proložený několika obtížnějšími pasážemi a jedním asi třímetrovým, jetelným vodopádkem. Hodnotíme ovšem jen to co bylo vidět z auta, protože i zde je sucho.
Nakonec přijíždíme až k řece „San“, i tady to s vodou není nic moc, vzhledem k tomu že musíme počkat na naše turisty nám ale nic jiného nezbývá. Převlékáme se všichni jedno auto převeze Luděk a pro druhé se potom vrátíme. Ještě se důkladně posilujeme různými druhy kořávky, neboť

	Horská Chata.

obtížnost toků ZW s množstvím vypitého alkoholu stoupá tak ať to je alespoň WW I. Podle mapy odhaduji že nás čeká tak šest až sedm kilometrů, což si v zápětí schytám neb neustále kličkování mezi šutry a hledání sjízdné cesty se zdá nekonečně dlouhé, až k závěru se řeka trochu zužuje a je jetelnější. Pravda jak později kontroluji, auto najelo kilometrů devět a to silnice na mapě vypadala přímější.
U mostu v Sękowci nás ale žádné auto nečeká. Zprvu chvilku čekáme, Luděk říkal že si chce zde ještě něco vyfotografovat tak to asi nestihl, počasí si konečně jak se zdá dalo říct tak nám zde nic nechybí, sušíme hydro, jen by se mohlo dát něco k jídlu. Když se nám zdá už čekání dlouhé vyrážíme s Toníkem na průzkum. Jeden místní turista nám totiž sdělil že naše auto tudy už před časem projelo a pokračovalo dál na Zatwarnicu.

	Sníh by na horách ještě nějaký byl, voda v potocích ale chybí.

Turistů se zde vůbec pohybuje požehnaně, ať už na kole ale hlavně mládež s ohromnými batohy na zádech. Na první pohled by člověk řekl že Poláci jsou národem turistů, ovšem při detailním pohledu na zbalení kletrů, nastavení popruhů a shrbené postavy pod tímto nákladem tomu tak asi nebude. Pravděpodobnější je asi myšlenka že v okolí bude nějaký sraz zdejší katolické mládeže což potvrzuje i fakt že se nás neustále někdo na něco ptá, hlavně na cestu.
Za těchto úvah, při prohlížení zdejšího potoka (taky vypadá zajímavě), a hlavně přemýšlením kam se nám ztratilo auto, docházíme až na náves do Zatwarnice. Po autu ale nikde ani stopy a na naše dotazy zda ho zde někdo neviděl, dostáváme taky záporné odpovědí. Nezbývá nic než se otočit jít zpět, v neoprenových botách a hydru to stejně na výlety moc není. Těsně u mostu potkáváme kamarády,

	Potok Prowcza, Nasiczniański a Dwernik, nevím který název v tomto místě potoku náleží, na pár kilometrech zde vymění všechny. Bylo by to moc hezké svezení, jen ta voda.

je mezi nimi i Luděk. Jdeme s nimi a odbočujeme hned na polní cestu vedoucí po proudu podél vody asi na dvě stě metrů vzdálenou loučku u řeky, kde je náš Ford zahráblý v mokré trávě. Stačí si jen stoupnout ve třech na zadní nárazník a auto bez problémů vyjíždí.
Zpět k mostu jedeme na vleku a máme co dělat se na této cestě na něm udržet. Zdenda hned odjíždí pro druhé auto, mi se zatím převlékáme a po příjezdu Paegota i obědváme.
Když už jsme se vším hotovi a chytáme se že pojedeme naproti pěšímu odřadu, objevují se v zatáčce.
Je okolo třetí když nastupujeme do aut a nabíráme konečně kurz do hlavního cíle letošní výpravy a to je Podkarpatská Ukrajina.
Je škoda že ani napodruhé jsme zde nenarazili na slušnou vodu. Potoky a řeky jsou zde opravdu pěkné

	Takhle se můžeme kochat jen počínajícím jarem.

a krajina ještě hezčí. V autě padají návrhy na různé varianty dovolené hlavně ve spojení z cykloturistikou, na vodu to už moc nevypadá, muselo by se sem o tři až čtyři týdny dříve, je to ale dost daleko a program na celý týden by se zde hledal jen těžko. Okolní hory zase v té době tát ještě nemusejí a tak je to dost problematické.
Odpoledne někdy okolo páté hodiny přijíždíme na hraniční přechod v Krościenku. Oproti naší původní informaci Toník zjišťuje že bychom mohli přejet na Ukrajinu tudy a ušetřit tak skoro 100 km a hlavně fůru času než se drkocat po rozbitých silnicích až do Przemysli. Fronta aut se krátí velice rychle a tak se ani nechce věřit, (po předchozích zkušenostech), že po nějakých 45min už jsme u Polského okénka. Zde jsme odbaveni bez problému a zdržení. Ovšem na Ukrajinské straně to už tak hladce nejde. Pro zdejší celníky jsme něco jako pouťová atrakce chodí okolo našich vleků poklepávání lodě očividně

	Ani na Sanu to vodou neoplívá - začínáme u mostu pod vesnicí Dwernik.

né z důvodu celní prohlídky. Po chvíli dostáváme pokyn a jsme odstaveni na vedlejší plochu. Zde absolvujeme nejdříve vyplňování jakési kartičky do které musíme dvojmo vyplnit naše nacionále, číslo pasu, číslo auta, účel cesty, místo kam jedeme a ještě nějaké drobnosti. Během této činnosti nám jeden mladík v maskáčích za přítomnosti dalších asi pěti čumilů v uniformách zběžně prohledává auta, pravda do ničeho se nehrabe sám, jen ukazuje co chce otevřít. Vše probíhá velice slušně.
Po této procedůře přichází další uniformovaný úředník a shání se po „starším“ výpravy a následně odcházejí s Toníkem a Zdendou do budovy celnice. Berou sebou složku s asi měsíční korespondencí, kdy Vydra sjednávala na našem i Ukrajinském ministerstvu dopravy povolení cestovat po Ukrajině s autobusem a vlekem neboť auta s víc jak šesti sedadli se na Ukrajině počítají jako autobus a ten

	Je problém vůbec najít nějaký průjezd přes skalní žebra.

zde nesmí jezdit s vlekem. Zatímco veškerá korespondence s Ukrajinským ministerstvem zůstávala bez odpovědí (nemají povinnost odpovědět a když vyřídí kladně dají vědět jen na přechod kudy pojedem a ty si jeď 900km a jen tak že možná) Naše ministerstvo nám sice odpovědělo že podle mezistátní dohody toto nařízení neplatí krom jiného pro cirkusy a sportovní akce, a my přece jedeme na mezinárodní setkání vodáků v Krasniku na Černém Čeremoši (které opravdu probíhá). Vše ovšem pouze v češtině, včetně kopie této dohody. Další zádrhel je v tom že jsme vše sjednávali pro přechod v Przemysli. No snad to ani nebude potřeba problémi s tímto nařízením jsme zatím měli jen ve Vyšném Německém a na ostatních přechodech nám nikdy problémy nedělali.
My ostatní už máme v ruce pasy i s útržkem námi vyplněných kartiček a čekáme zda kluci přinesou ještě

	Za větší vody by ovšem tato nesčetná žebra plavbu příjemně zpestřily.

nějakou další kartičku, neb jak nám bylo sděleno až budeme vlastnit kartičky dvě, můžeme pokračovat k další závoře. Po asi patnácti minutách se Toník vrací a bere si 4O,-€ na ekologický poplatek, 2O,-€ za jedno auto. Po dalších asi deseti minutách přichází Zdenda chce ještě 1O,-€ s tím že po zaplacení tohoto poplatku už opravdu pojedem. Má pravdu a opravdu během deseti minut jsme za poslední závorou.
V autě se dovídáme že na povolení vleků opravdu došlo a i přes to že povolení v Przemysli, kam se telefonovalo, asi opravdu bylo, všechno zatloukli, aby mohli vybrat všechny ty poplatky, které jsme samozřejmě platili bez dokladu. Je otázka zda by v Przemysli ty poplatky nechtěli taky. Takhle to zase nevyšlo tak draho když započítáme ušetřené kilometry a čas.

	Krajina je zde ovšem krásná, padají nejrůznější návrhy na letní dovolené hlavně ve spojení s cykloturistikou.

Na Ukrajinské hranici se platilo co pamatuji vždy. Jednou to byli vouchery (snad nějaké pozvání které se prodávalo asi 200m před hranicí), pak jsme platily strachovky (to bylo zase pojištění, i když jsme všechna pojištění měli naše) a ekologické známky už tady taky byli. Zdenda ještě dodává že po zaplacení byli panové úředníci až neuvěřitelně vstřícní podali ruce, popřáli šťastnou cestu a upozorňovali abychom si dali pozor na špatné silnice a vše s milým úsměvem.
Na silnice upozorňovat nemuseli, šíleně rozbitá silnice začala hned za závorou a pokračovala celý večer co jsme jeli přes Chriv, Starou Siľ, Staryj Sambor, Strilky až za obec Rozluč kde jsme po několika zajížďkách končících zpravidla na smetištích, našli konečně někdy okolo půl desáté slušné tábořiště.
Po uvaření rychlé večeře a krátkém posezení za svitu čelovek odcházíme brzy spát.