Až ráno si teprve můžeme prohlédnout místo našeho noclehu

   Až ráno si teprve můžeme prohlédnout místo našeho noclehu, táboříme na nějakém bývalém políčku, dnes už jen loučce, tvořícím jakousi terasu ve stráni údolí. Pod námi teče, zde už asi 40m široká, Rika. Bez velkého zdržování snídáme a vyrážíme dál proti proudu. Projíždíme bez zastávky i Mižgurjou a poprvé zastavujeme až u lanové lávky která nás upoutává zejména svým stavem. Je to lávka jen pro ty nejodvážnější. Vůbec ani nepomýšlím na to, že by mohla složit také pro cestu dětí do školy přes řeku rozvodněnou jarním táním.
Po této zastávce pokračujeme až nad soutok s Repinkou, vody je zde sice poměrně dost, ale na

	Rozlehlé údolí Těreblji, kde se dá za strání tušit nám dobře známá Koločava.

případný výlet ještě dál proti proudu zase až tak moc né, navíc Toník říká že ani víš řeka nijak nedivočí.
Proto po krátké poradě otáčíme auta směrem k Siněvirskému sedlu. Nahoře je krásný rozhled na rozlehlé údolí Těreblji, kde se dá za strání tušit nám dobře známá Koločava.
Po sjetí do údolí si jedeme prohlédnout peřej nad Siněvirem. Vody je dost a tak hurá dál proti proudu. Rádi bychom sjeli i Ozerjanku. Naposledy byla možnost jet tuto říčku v roce 1998. Rok na to, na jaře, vzala voda jak asi 90 let starou klauzuru s museum v ní umístěným tak i cestu k ní. Zprávy které máme však mluví o tom že opět funguje i museum vorařství tak snad půjde sjet i řeka.

	Vody v peřeji na Těreblje je dost a tak hurá dál proti proudu.

Na soutoku stojí nám dobře známá budka ve které se vybírá vstupné do národního parku. I zde před Zprávy které máme však mluví o tom že opět funguje i museum vorařství tak snad půjde sjet i řeka. Na soutoku stojí nám dobře známá budka ve které se vybírá vstupné do národního parku. I zde před zaplacením drobného poplatku jsme ujištěni že cesta je opravena a sjízdná i pro naše auta. Cestou prohlížíme několik stupínků s výživnými válci pod nimi. Dál cesta odbočuje do stráně a řeku ztrácíme z dohledu. Když dojedeme ke klauzuře otvírá se nám smutný pohled, jen na zbytky z její původní stavby, po celém hlavním přepadu zůstala jen ohromná průrva a na druhém břehu je jen menší část původní stavby. Ani ta však není opravena a tak zůstává tak jak od ni voda odtrhla

	Když dojedeme ke klauzuře otvírá se nám smutný pohled, jen na zbytky z její původní stavby.

zbytek klauzury, s krovy pokroucenými a sypajícím se šindelem. Dál podél řeky se už jet nedá hned za zatáčkou se mění cesta v tankodrom. Při tom vody je dost a stejně jako na Boržavě, čekal bych jen o něco málo víš určitě pěknou vodu.
Přejíždíme mostek a parkujeme u vilky pod hrází, tady se nás ujímá děda (průvodce musea) a po chvíli nás, za dvě hrivni na osobu (9,-Kč), uvádí do vlastní expozice, jsou zde modely vorů, klauzur, vorařské nástroje i oblečení včetně dobových fotografií. Po této prohlídce je nám nabídnuto i ubytování v sousední vilce, i s pohoštěním na případný večírek. Ovšem po zjištění v jakém stavu jsou

	To nejzajimavější z Ozerjanky se nam nafotit nepodařilo, a tak jsou jen obrázky z následných jízků.

kadibudky a tom že zde není ani elektrika kterou bychom potřebovali na dobití baterií do foťáku, mobilů a kamer s díky odmítáme. Navíc bychom se sem museli vracet, je totiž teprve poledne a máme před sebou asi 8km Ozerjanky a Těreblji.
Hydro nám během návštěvy musea i následného oběda na sluníčku trochu proschlo prohřálo a tak není nad čím váhat. Nikdo neví jak vypadá řeka po povodních. Přesto odpovídám na Vláďovu otázku jestli na to má kladně, stejně jako odpovídal před osmi lety Toník mě, když jsem stejně vyklepanej byl na Ukrajině poprvé. Vlaďu navíc utvrzuje i Zdenda odtušením „proč bys to nejel když to jedu i já“.
Toník se pořád s nohou necejtí a tak první loď vychází zase na mě.

	Je to neuvěřitelné, ale i letman vše přestál.

Říčka se zařezává do úzkého údolí, v zatáčkách naráží do podemletých strání, po povodních se z původního jednolitého spádu v korytě vytvořili balvanité peřejnaté stupně, navíc mezi kameny je občas zaklíněna těžká nacucaná kláda z protržené hráze. Je to docela nářez, několikrát raději nad stupni zastavuji, z kajaku zas tak dobře nevidím. Jéňa si chrochtá něco o tom jak nám ta obtížnost po nevydařeném Polsku leze pěkně nahoru. Vláďa naopak cituje výrok z knoflíkové války „Kdybych to byl věděl tak bych sem byl nechodil“ a pod další kaskádou „Strach mi nedovolil se prásknout“. Budiž mu ke cti že neprojevil žádné zaječí úmysly, pravda okolní terén tuto variantu prakticky vylučoval. V poslední kaskádě se

	Záchraná operace Vláďovy lodě v tomto terénu neni zrovna jednoduchá.

mi daří dát čenichovku natvrdo, když se propadám až do dna po předchozím asi metr vysokém skoku. Jinak až na mou naraženou špičku zvládáme vše bez ztráty kytičky a to i Petr s Nahymem kteří to jeli na laminátovém deblu a už nahoře jsme jim prorokovali že to bude jeho poslední.
Za další zatáčkou nás čekají auta, škoda že nikoho nenapadlo jít s foťákem jen o 100m výš proti proudu, měli by jsme zase pár pěkných fotek z vody. Takhle to bude zase jen padání a vybublávání z válečků, které nás teď čekají až na soutok s Těrebljou. Další sraz s auty si dáváme až na konci u peřeje nad Siněvirem. Většina jsi to tady jde ještě prohlédnout než do toho najedem, vody je opravdu dost určitě nejvíc co tady kdy bylo a to už jsem

	Po parádním zažitku je posezení v kolibě u pivka a šašliku tou správnou tečkou.

tady počtvrté. Nakonec se domlouváme že Tomáš s Hankou na orinoku to sjedou a budou jistit. Vláďa zde platí svou daň, už mu asi došlo štěstí které si vybral na Ozerjance. Tady plave hned na první větší vlně. Mi ostatní rozjíždíme záchranou akci kvůli lodi, neboť Tomášovi se daří odlovit jen Vláďu a pádlo. Zbytek peřeje sjíždíme v neuvěřitelném zmatku, za všelikého pokřikování motaje se kolem Vláďova berta, Zdenda se usazuje jak kačenka uprostřed peřeje na kameni, naštěstí se mu daří samotnému se vymotat. Vláďovu loď stejně chytáme až pod peřejí. Následuje složitý transport všech lodí do stráně přes ploty až ke kolibě kde mezi tím Vydra objednává šašliky. Složitý výstup mě dokonale vysušuje a vzhledem k tomu že dnes neřídím vstupuji okamžitě do pošetřených zásob piva.
Rozkládáme hydro na sušení a jde se na šašlik. Obsluha je z naší návštěvy mírně řečeno překvapena.

	U zbytků náhrobních kamenů, Nikolou šuhajem zastřelených četníků, se pasou a hrabou slepice. (Koločava)

Stále se omlouvají že šašlik dělají poprvé, vázne i přísun piva, není cibule, hořtice, chleba, navíc i problémy s placením. Předchozí zážitek a i dobrý šašlik vše nakonec zachraňují.
Balíme téměř suché hydro a s počínající hezkou opičkou za krkem odjíždíme do Koločavy. Zastavujeme jako vždy u kostela s pomníčky tří zastřelených českých četníků. Tady se nic nezměnilo. U zbytků náhrobních kamenů hrabou a pasou se slepice, ani stopy po nějaké údržbě tohoto místa. O co větší je překvapení když na místě asi o 250m dále nacházíme místo nápisu „zde bude stát pomník Ivana Olbrachta“ skutečný pomník s nápisy v azbuce i v češtině. Přijímám tuto skutečnost se smíšenými pocity, už není ta dlouholetá rarita o které se povídalo že nápis bude věčný a pomník nikdy nebude.

	Možná že potomci Nikoli Šuhaje, nebo jeho druhů, si rozdělují darované sladkosti.

S Koločavou se loučíme v četnické stanici, což je hospoda nebo spíš ratejna kde nikdo není jen naše parta vodáků a točí se tu nedobré pivo. Ještě se zde naposledy ujišťujeme, že silnice do nedaleké Usti Čornoje či bližšího Konsomolsku je pro nás nesjízdná. Dostáváme opět stejnou odpověď „daroga dlja vjezdachóda“. Nedá se dělat nic jiného než že po neuvěřitelně rozbité cestě (v devadesátým devátým ji vzala voda) odjíždíme podél toku Těreblji dolů k Tise. Jak asi musí vypadat ty cesty - „daroga dlja vjezdachóda“.
Zastavujeme na chvilku u přehrady naplněné až po okraj. Voda je odtud odváděna tunelem do elektrárny v sousedním údolí řeky Riky. Pod viditelně neudržovanou hrází, která moc důvěry nevzbuzuje, teče proto

	Pod viditelně neudržovanou hrází, která moc důvěry nevzbuzuje, teče jen malý potůček.

jen malý potůček.
Když není co pozorovat v okolí, díváme se v autě o to důkladněji na dno několika plechovek piva a nějaké té lahve „hlavně tedy já“. Jsem proto dost překvapen když na sedačce navigátora druhého auta přijíždíme až na břeh Tisi. Kamarádi mě dokonce zprošťují povinnosti vařit večeři, že prý si raději vezmou chleba s paštikou. Pravda z tohoto večera si více méně pamatuji jen že jsme dojeli, štípali komáři a pak už bylo ráno.