V noci přichází vytrvalý déšť. Ležím ve stanu poslouchám bubnování deště a přemýšlím co bude s

	Moral je pryč, zima, déšť a těžké mraky. Brusturianka pro letošek odolala, alespoň důvod se sem vrátit.

dnešním programem. Vstávám až když slyším Jéňu volajícího z blízkého přístřešku „Kolín žrádlo !!“. Postupně se pod přístřeškem scházíme všichni. Stavíme se tak aby voda, tekoucí z mnoha děr, kapala pokud možno mimo jídlo i nás, což se ale moc nedaří. Moral je pryč, zima a těžké mraky neslibují, že by chuť převléknout se do gumy vrátila.
Tak přeci jen se nám nepodaří úplně odmazat rest, který zde máme už od devadesátého osmého. Naproti tomu je zase důvod se sem ještě vrátit (o čemž stejně nepochybuji).
Dáváme povel k balení déšť je vytrvalý dobrovolně se do toho nikdo nechce pustit. Nejvíc zklamaný je asi dědův vnouček, včera jsme mu slíbili že ho svezem na orinoku.

	Peřej řeky Brusturianky, nad soutokem s Mokriankou taky odolala i přez Tomášův velký zájem.

Cestou znovu zastavujeme u peřeje nad soutokem. Tomáš se snaží někoho přesvědčit že by se to dalo jet, (bezúspěšně).
Když přijíždíme do Usti déšť téměř ustává a tak ještě zastavujeme na bývalém nádraží kde navazovala širokorozchodná na lesní úzkokolejku. Budovy stojí a jsou i v obstojném pořádku jen občas vytlučená okenní tabulka, zato po kolejích ani vidu. Zase jen pražce bez šroubů a náspy.
O kus dál (asi bývalé složiště dřeva), někdo sestavuje roubené stavby. Jeden dům je před dokončením a druhý už je složený s označenými trámy připravený k odvozu. Je sobota nikde ani noha, tak máme možnost si prohlédnout i detaily stavby.
Díky této zastávce, dáváme další čas počasí ke zlepšení, a možná i zapnutá topení v autech vracejí

	Nádražní budovy stojí a jsou i v obstojném pořádku, zato po kolejích ani vidu.

náladu a chuť do ježdění. Jsme ale už od Brusturianky dost daleko zato jedeme okolo Těrešavy. Moc dlouho neváháme, „čůrací“ zastávka se rychle mění v odvazování a „do gumy“. Řeka je tady široká tak 40 až 50m a upaluje o sto šest, jen výška vln se mění. Houpáme se na vlnách a pomalu hodnotíme naše putování. Jen když se zdá že vlny jsou v jiné části řeky vyšší tak tam popojedem, jinak se necháváme unášet. Ani se nenadějem a ze břehu na nás mává Toník že prý už máme za sebou 6km. Nikomu se ale nechce končit a posíláme auta dál. Jsme teď nad osadou Krásná, auta odjíždí a mi pokračujeme stejným stylem. Když se blížíme k lávce, už z dálky vidět že se zase trochu pohoupeme. Asi 150m nad lávkou najíždíme do hezkých vln které ovšem záhy překonávají skalní stupeň a mění se v opravdu velké

	Houpáme se na vlnách a pomalu hodnotíme naše putování.

asi 2m vysoké vlny zakončené docela slušným válečkem. Pohodová jízda se mění v úprk, tentokrát naopak do leva do vln menších. Moc se nám to nedaří a padáme do válečku jak němci do krytu. Vydra z Jirkou okamžitě plavou, naštěstí je nic nedrží a ani nepotřebují naši pomoc aby se dostali ke břehu do vracáku.
Gumová sekce která jede za námi s odstupem už to šidí vlevo. Zdenda prohlašuje že by se jel taky pohoupat, ale po celou plavbu vždy z nás byl alespoň kousek vidět, buď přilba nebo pádlo, když jsme ale začaly mizet za vlnama komplet. A to na dost dlouhou dobu, bylo jasný že je průšvih.
Naštěstí je vše jen důvod k všeobecnému veselí a dobírání si čistotné Vydry a Jirky. Vydra mi přesto něják přestává věřit a do další docela výživné peřejky, následující po dalších asi 300m, už najíždí

	Jen když se zdá že vlny jsou v jiné části řeky vyšší tak tam popojedem.

ne jako druhá ale někde na konci skupiny.
Hned pod centrem vesnice na nás čekají auta, u lávky položené na podemletých pilířích železničního mostu.
Navazujeme a zároveň obědváme, Vydra navíc rozděluje sýr který jsme dostali v Lopůchově. Okolní stráně jsou v tomto jarním čase neskutečně krásné. Sleduji tyto obrázky a přemýšlím jak asi lidi dostávají seno ze seníku ve stráních vysoko nad údolím domů, napadají mě jen lidská záda nebo mezci.
Toník má ještě v plánu návštěvu solných dolů v Solotvinu. Odbočujeme proto po příjezdu na hlavní silnici ještě k východu a po zastávce ve městě Těrešava, kde se marně snažíme utratit zbývající peníze, přijíždíme okolo páté odpoledne k dolům. Vzhledem k tomu že je sobota moc nevěříme že se nám podaří prohlídku uskutečnit.

	Za vesnicí na nás čekají auta, u lávky položené na podemletých pilířích železničního mostu.

Má se jednat o solné doly, ve kterých se stále těží a o víkendech se zde navíc léčí děti s dýchacími problémy.
Přijíždíme k jakési vrátnici kde k nám přistupuje mladík a vede nás dál k jedné z těžních věží. Okolo není nic co by připomínalo jakoukoli pracovní činnost. Tu a tam se pase kráva, různě se tu mezi smetišti povaluje nějaký kovový odpad připomínající těžní vozíky a podobně, to vše prorůstá různým trním a hložím. Pokud je někde nějaký plot, tak jeho díry zaujímají podstatně větší délku než zachovalé části.
U těžní věže zastavujeme a jdeme k ní. Podle namazaných lan usuzuji, ač bych tomu na první pohled nevěřil, že bude asi funkční. Z vlastní konstrukce opadávají kusy rezu, po barvě nikde ani památky.

	Vydra rozděluje sýr který jsme dostali v Lopůchově.

Ještě než vstupujeme dovnitř, roztáčejí se těžní kola a po krátké chvíli vyjíždí klec nebo spíše plošina s rozvrzanými plechovými dvířky, ze které vystupují dva dělníci. To je však vše co tady máme vidět. Ještě nám ukáží ovládací a komunikační panel a můžeme jít zpět k autům, není tady nikdo kdo by rozhodl že můžeme sfárat.
Už pomalu sedíme v autech když přichází povolení. Za 20,- hriveň na osobu můžeme sfárat, což je nějakých 90,- Kč. Dolů jedeme na třikrát vždy s námi jede jedna žena z obsluhy věže. Plošina je vedena dost volně připadá mi že jen občas narazí na nějakou lyžinu a už jsme 480m pod zemí a tím také i pod hladinou blízké Tisy. Jen vystoupím z klece jsem upozorněn že v troleji kterou mám asi 15cm nad hlavou je 5 000 voltů. Beru to z rezervou, ale hukot z blízkého transformátoru mě odrazuje od jakýchkoli pokusů.

Z konstrukce těžní věže opadávají kusy rezu, po barvě nikde ani památky. Jen namazaná lana nás přesvědčují, že by toto zařízení mohlo fungovat.

Nakonec to je pravda, a tato věž nás spouští do 480m hlubokého solného dolu.

Procházíme skrčení chodbou až do ohromné prostory dlouhé tak 70m a v nejširším

	Hukot z blízkého transformátoru nás odrazuje od jakýchkoli pokusů.

místě 30m široké, které stojí těžní kombajn. Dál nás ještě vedou do míst kde končí šachta druhé těžní věže kterou se vyváží natěžená sůl na povrch. Celá konstrukce je porostlá krápníky soli tak že pod jejich vrstvou kovovou konstrukci jen tušíme. Jdeme zpět a podruhé překračujeme zurčící potůček protékající pod kolejemi. Opět si uvědomuji že necelý půl kilometr nad námi teče mohutný tok Tisy.
Rozhodně zdejším horníkům není co závidět. Ještě si vezmu z vozíku na památku krystal soli a už vyjíždíme na povrch. Loučíme se s našimi průvodkyněmi které krom hovoru s námi mezi sebou hovoří Rumunsky.
Je něco po půl sedmé když odjíždíme ke Slovenským hranicím. Trochu se rozcházíme v názorech co dál.

	S vysloužilou technikou si zde stejně jako na povrchu nikdo hlavu nedělá.

V našem autě se shodujeme že by jsme měli jet na hranice, noci využít k jejímu překročení a dojet zpět do Kraľovej Lehoty kde dospíme noc, abychom nám vyšel čas na Belou. Toník chce raději zatábořit a pokračovat až ráno.
Nakonec pokračujeme k hranicím, kam přijíždíme před desátou hodinou. Bohužel první zpráva kterou se dozvídáme je, že Slováci zavřeli vrata. Kolona se začíná hejbat až po půlnoci a to neuvěřitelně pomalu. Ukrajinský celníci nám problémy nedělají jen já jim jsem podezřelí protože jim nemohu předložit žádný kapesní nůž, protože žádný nemám a tak jako jediný musím ukázat svoji tašku. U Slováků je to složitější, prohledávají každé auto tak důkladně že se dívají i za polstrování dveří. Hledají cigarety a alkohol který je na Ukrajině neuvěřitelně laciný. Typujeme co budou

	Ona ani technika doposud sloužící o přehnané údržbě nesvědčí. (Důlní kombajn)

dělat s námi a naším vybavením. Když přicházíme konečně na řadu, ptá se nás na to sám celník sám. Co prý má s námi a našimi bágly dělat. Zdenda odpovídá tak to prohrabte. Když ale otevřeme zadní dveře, zeptá se jen kolik vezeme lahví vodky a kartonů cigaret na osobu a pak nad námi mávne rukou.
Přesto hranice opouštíme až ve čtyři ráno, chvilku váháme, ale i tak pokračujeme v plánu dojet do Lehoty. V kempu kam přijíždíme asi o půl osmé je obsazeno, rozkládáme se pod přístřešky u chatek a snažíme se dohnat to o co nás připravili celníci.