Ráno vstávám jen opatrně, ale kocour ze kterého mám obavy se nedostavuje je pohoda. Po snídani

	Zastavume na náměstí či návsi, nebo jak to nazvat.

přejíždíme jen kousek po hlavní ukrajinské silnici opět odbočujeme do dalšího údolí. Silnice zde v podstatě kopírují řeky jedno údolí, jedna řeka, jedna silnice. Vše ostatní je s otazníkem. Jen málo cest mimo tuto hlavní osu je průjezdných i když mapy říkají něco jiného.
Těrešava je zde u soutoku s Tisou mohutná řeka ničím nespoutaná razící si cestu kudy se jí zlíbí. V řečišti jsou po povodních vidět železniční mosty bez konce čí jen jejich pilíře. Opraveno zde bylo jen to nejnutnější co zde lidé k životu potřebují a tou železnice nebyla.
Projíždíme Dobrjans´ke, Hanyči, Dubové a dál pokračujeme přes Krásnou, tady poznáváme místa kde nám při poslední výpravě praskla u Arona poloosa.

	Téměř celý Konsomolsk je postaven z podobných malých roubenek.

Konečně jsme nám podařilo dojet až do Usti. Při první výpravě odmítl řidič autobusu jet dál kvůli silnici, při druhé zase nevyšel čas a naposledy nám praskla ta poloosa. Teď jak to vypadá na čtvrtý pokus máme snad už vyhráno, stojíme na náměstí či návsi nebo jak to nazvat. Je tu plac zpevněnej jen stejně jako makadamová cesta po které jsme sem dorazili. Uprostřed, krom našich microbusů, stojí dva Zily s navěsama na klády a koňské povozy, okolo je několik krámků a hospoda. Všechno to chvílemi mizí v mračnech prachu který zvedá silný vítr protahující údolím.
Nakupujeme jen pár drobností, hlavně chleba a jedeme dál mijíme soutok Mokrianky a Brusturianky kterým vznika Těrešava. Pro dnešní odpoledne volíme Mokrianku, od soutoku to vypadá na hezkou

	Jedeme podle vody asi 8km, ale díky kvalitě cesty nám to trva skoro hodinu. Mnohde jsme pomalejší než krávy vracející se z pastvy.

WW-II ovšem cesta tak WW-IV. Jedeme podle vody asi 8km ale trva nám to skoro hodinu. Charakter řeky se nijak nemění a tak další cestu vzdáváme. Jsme teď necelých 5km od Koločavy kde jsme byli včera odpoledne. Na tachometru máme od té doby namotáno víc jak 120km a podle mapy obě místa spojuje silnice ne delší než takových 8km.
Opět za velkého zájmu místních se převlékáme do hydra. Chtěl bych někoho z přihlížejících požádal jestli by mě nevzal na prohlídku domu, moc rád bych viděl jak se tady bydlí. Téměř celý Konsomolsk je postaven z podobných malých roubenek krytých vlnitým eternitem a místo komína mají ve střeše otvor tak 50 x 50 krytý stříškou opět z eternitu.

	Mokrianka je dost fádní, jen pravidelné vlny rychle tekoucí WW-II v poměrně široké říčky.

Řeka je dost fádní, jen pravidelné vlny rychle tekoucí WW-II v poměrně široké říčky. Jen těsně před soutokem se řece oběvuje občas nějaký větší balvan. Když připlouváme na soutok auta nikde nejsou, za to se u nás zastavuje gazík milice, k našemu překvapení se nám snaží jen nabídnout svou pomoc a když mu říkáme naše plány sjet Brusturianku ještě nás upozorní na nebezpečnou peřej asi kilometr proti proudu. Po odjezdu gazíku zase přichazí babka a nabízí snad ubytování, když odmítáme tak nás asi zase proklíná. Mezi tím vším okolo nás projíždí auto bez řidiče, až při bližším pohledu zjišťuji že za volantem sedí asi desetiletý kluk vezoucí a sedadle spolujezce svoji matku. Někdo prohodí že ožralého tátu si veze v kufru, ale myslím že pokud

	V Lopuchově jsme přivítáni jako vážení hosté.

by táta nedělal někde v Čechách, tak by na auto asi neměli natož kdyby se ožíral.
Konečně přijíždí auta. Toník s tranzitem píchnul proto to zdržení. Urychleně se převlékáme v dál zesilujícím větru, který při navazování dokonce schazuje pálavu Vláďovi na hlavu. Až teprve potom oběvujeme utržené cuky a tím i ztrátu debla. Rozjíždíme se proto na dvě strany tranzit jede do Lopuchova kde má Toník kontakt na známého pracujícího u nich v tiskárně a my se vracíme zkusit najít debla. Osobně si myslím že nemáme šanci protože celou cestu jsme vzbuzovali dost velkou pozornost a pokud někdo viděl loď spadnout tak už je dávno někde uklizená. Přesto jí asi v druhé zatáčce

	Příprava večeře v „kempu na kolejích“.

nacházíme položenou na kraji cesty.
Cestou do Lopuchova prohlížíme peřej na kterou nás upozornil strážce pořádku. Kameny jsou díky odlučnosti naskládány ostrými hranami proti proudu. Nikde žádný jasný průjezd a při tom množství vody, které na asi patnácti metrech ztrácí tak 6 až 7m výšky, není o co stát. Jediný kdo projevuje zájem se do toho pustit je Tomáš.
V Lopuchově jsme přivítáni jako vážení hosté i když nás je patnáct. Navíc mě a Tomáše nakládá děda do své Samary a ještě s desetiletým vnukem nás odváží ukázat řeku dál nad vsí, původně jsme si sice mysleli že se pojedem podívat až do Turbatu, ale ani s napůl terení Samarou se podle vyjádření dědy tak daleko nedostanem. To co vidíme z řeky přesto za splutí stojí je to rychlá WW-II s několika

	Z Brusturianky dělá několik zajímavých prahů krásnou říčku.

trojkovými místy a opravdu dost vody. Při návratu jsme pozváni do mistní hospody která je v docela západního střihu. Krom jiného se zde dovídáme že oba rodiče vnuka celý rok pracuji v Praze a klučinu májí po celou tu dobu na starost staří. Do Prahy za nimi nemůže.
Po dalším panáku jsme zváni ke strávení letní dovolené. Věřím že jak nám děda nabízí pobyt v červnu nebo v červenci je na zdejších poloninách nádherně a pro horská kola by snad zdejší silnice byli i sjízdné. Na dotaz zda by jsme tady taky mohli jezdit na koních, děda jen odtušil že by nás bolely prdele.
Né že bychom v hospodě strávili moc času, přesto se po návratu rozhodujeme splout Brusturianku až zítra.

	Po večeři odcházíme do nedaleké hospody - potřebujeme utratit nějaké společné peníze.

Ovšem tím nastává problém kde budeme tábořit. Tak velký prostor kde by jsme mohli postavit našich pět stanů ve vesnici prostě není. Ani na zahrádkách, všechna rovná plocha je zde zastavěna nebo obdělávána.
Nakonec je nám nabídnuto bývalé překladiště dřeva. Je to plac s pozůstatky úzkokolejné lesní železnice. Po kolejích však už není ani památky jen pražce a náspy dávají vědět kudy koleje vedly a dá se i poznat kde byly i vyhýbky atd. Toník vzpomíná že ještě v roce (1986) železničkou jeli i s loděma do Turbatu. Veklá škoda že úzkokolejku poškodila povodeň v roce 1999. A když navíc chyběla i návaznost na těžce poškozenou širokorozchodnou železnici, koleje se prostě vytrhaly a odvezli do šrotu.
Dnes ale díky tomu máme možnost na náspech stavět stany. Pražce jsou sice pod zády trochu cítit ale na

	Příjemné posezení se postupně mění v bohapustou piatiku. Přesto ve dvanácti lidech utrácíme pouze 630,-Kč.

jednu noc to přežijem. Místo okamžitě nazýváme „Kemp na kolejích“.
Po té co se navečeříme okamžitě odcházíme do asi 150m vzdálené nám už známé hospody. Pivo točí dobré jen se sklem je problém a tak to kombinujeme s vodkou a na řadu přicházejí i míchané nápoje jako Blady Mery atd. Zkrátka jsme to docela roztočili. Nejvíc to odnáší Jéňa který má docela problémy se udržet na nohou a končí s umakartovým čelem. Odcházeli jsme do hospody s tím že potřebujeme utratit nějaké společné peníze které nám nějak neubývají. Při placení ale zjišťujem že záměr se moc nezdařil protože útrata ve dvanácti lidech včetně bamburků atd. nás přijde na 630,-Kč.