Po ránu nás budí Zdenda, který se účastnil včerejších raftových závodů Mistrovství republiky

	Vybité baterie, pomáhame nastartovat autobus pomocí startovacích kabelů.

na Labi pod Špindlem, a celou noc se za námi kodrcal vlakem. Zároveň s námi se probouzí i horolezci a postupně se společně chystáme k odjezdu. Nahym se opět snaží dát dohromady koncová světla na vleku (tentokrát vyměňuje kompletně zásuvku i zástrčku), přesto se mu daří rozsvítit jen nepodstatnou část osvětlení.
Když už nastupujeme do aut jsme ještě požádáni o pomoc při nastartovaní autobusu který má vybité baterie, což se na druhý pokus pomocí startovacích kabelů daří. Ještě si povyměňujeme několik adres a definitivně se loučíme. Nabíráme kurz do Polských „Bieszczad“ neboť množství

	Spišský hrad při zastávce v sedle na Branisku.

vody tekoucí z Nízkých Tater dává naději že i tamní řeky budou mít dost vody. Při naší poslední návštěvě v roce 2001 jsme měli bohužel smůlu a vody jsme si zde neužili. Kraj je zde ovšem nádherný a za opětovný pokus to snad stojí.
Cestou ztrácíme čas při návštěvách v Hypermarketech na okraji Popradu kde ještě marně pokoušíme koupit koncová světla a já navíc ještě zdržuji sháněním mapy Národního parku Bieszczady nebo aspoň podrobnější mapy Polska. Což se mi také nedaří. Při další zastávce ovšem nedostávám povolení k opuštění vozidla.
Dál pokračujeme s postupnými zastávkami pod Spišským hradem, v sedle na Branisku, při navazování spadlé pálavy a podobně až k Dukelskému průsmyku. Zde krom toho že Kopejda prohlíží auto

	Zajíždíme do údolí smrti a „podrobně prohlížíme“ různě zde roztroušené památníky ve formě tanků, děl a letadel.

(něco drhne v pravých zatáčkách na přední nápravě jeho Tranzita) zajíždíme do údolí smrti a prohlížíme různě zde roztroušené památníky ve formě tanků, děl a letadel umístěných na podstavcích v polích v místech bojů. Chtěl jsem se zde podívat do tanku, ale od naší poslední cesty jsou všechny nově natřeny a poklopy zavařeny. Pokračujeme až na konec údolí kde po krátké zastávce otáčíme a ještě před hranicí se zastavujeme v restauraci pod hřbitovem německých vojáku na halušky. Ty se ale ve zdejším lokále nepodávají, přesto zůstáváme. Velice slušně a lacino zde obědváme.
Hranice do Polska překračujeme bez problémů a jen několik kilometrů za hranicí odbočujeme na úzkou silničku která nás postupně zavádí do míst známých z knihy Dobrý voják Švejk. Na silničních

	Navštěvujeme muzeum úzkokolejné železničky a stylový kiosek, nejvíc pozornosti však budí ruční drezína.

ukazatelích se postupně objevují názvy jako je Łubkow, Sambir, Przemysl, Sanok atd.
Pohledy do koryt místních potoků (Solinka) nás ale netěší, je zde sucho. Ještě se utěšujeme že dál jsou kopce vyšší je vidět i sníh tak snad.
Několikrát cestou přejíždíme úzkokolejnou železničku a nakonec v obci Majdan navštěvujeme expozici této dodnes ještě funkční dráhy. Je zde i malé muzeum a stylový kiosek, nejvíc pozornosti však budí ruční drezína kterou, i přes drobný déšť, neustále někdo z nás testuje.
Je už dost pozdě a počasí taky žádná sláva. Odjíždíme proto přes poslední horské sedýlko do údolí řeky Weltlinky kde jen krátce hledáme nocleh. Toníček totiž nasazuje svůj šestý smysl a na

	Večer trávíme popíjením svařeného vína a jiných nápojů.

první pokus nachází krásny malý kemp asi 100 m od silnice v údolí potoka s přístřeškem i čistými kadibudkami. Pravda tyto jsou v nepříjemném záklonu a při posezu přeci jen zůstávám raději předkloněn přesto si tuto polohu vychutnávám neboť je předpoklad že toto je poslední kulturní záchod a po zbytek týdne strávíme tyto chvíle v podřepu. Pani majitelka tohoto zařízení od nás vybírá 1O,-$ za celou výpravu (5 zl. za stan a 2 zl. za auto, za osobu nic) a při té příležitosti nám oznamuje že dobrá voda zde tekla ještě před týdnem. Škoda.
Večer trávíme popíjením svařeného vína a jiných nápojů, dnes už bez kytary přesto zde trávíme příjemný večer i s podporou počasí které se nakonec umoudřilo.