Pod mostem u Krikela to nevypadá moc divoce ani vodnatě.

I přes večerní závazek, že si přivstaneme, dodržujeme už nacvičený ranní harmonogram k velké nelibosti Genčra. I další přípravy se protahují, musíme se opět co nejdokonaleji vybavit, každé opomenutí by mohlo mít dalekosáhlé následky. Vše potřebné ukládáme ke Zdendovi a Jardovi do orinoka. Když si navlékám neoprénovou botičku zjišťuji že palec bolí čím dál víc, jdu proto ještě zdržovat Vydru a žebrám framikoin., to nebude otlačenina, mám tam nějaký zánět, čert aby to spral. Teď to ale nemůžu vzdát Krikellopotamos se svoji 20ti kilometrovou soutěskou má být vrcholem naší expedice.
   Ještě poslední foto a sedáme do lodí, vody není moc spíš málo, na singlovejch lodích to jde ale orinoka to po pár set metrech vzdávají. Vzniká velký problém, veškeré vybavení máme v

	Řeka rychle nabírá na rychlosti a mi máme stále co dělat. „Felsenwalzer" ( Skalní valčík ).

orinoku ve 40ti litrovém loďáku a ten do kajaku dostanem jen těžko, Genčr navíc už nechce na nic čekat, pravda, máme oproti plánu víc jak hodinové zpoždění.
   Pokračujeme, jsme prakticky bez jídla, a jen jedno rezervní pádlo na šest kajaků?!? Jediný kdo je opravdu dobře vybavený je Kájín na singlu, my se pro příště budeme muset polepšit takovéhle řeky holt u nás nikde nejsou a když se něco stane tak se prostě skončí a vrátíme se pro dotyčného autem. To tady prostě nefunguje. Budu si muset pořídit třídílné rozkládací pádlo a nějaký 3 až 5ti litrový loďáček.
   Náladu nám spravuje řeka, je to opravdu nádhera! V průvodci Greco je tento 20ti kilometrový úsek nazýván „Jurassic Park" a skutečně, občas jsem čekal kdy na nás vybafne za zatáčkou

	„Riesentreppe” ( Obrovské schody ) jedno ze třech míst kde volíme přenášení.

dinosaurus. Po asi třech kilometrech se srovnává i voda, ale i dál by to na měchuřiny moc nebylo. Hned od startu se jedná o hezkou technickou trojku, údolí se stále více svírá až asi po 5 kilometrech (vpravo nahoře je vidět vesnička) to v levotočivé zatáčce začne. Silně zablokované místo se značným spádem, asi jak podstatně zablokovanější Toušická kaskáda. Nejhorších je asi prvních 30 metrů, o celkové délce cca 200 metrů. Kájín co by první jezdec to sjel celé, my ostatní po pár metrech vylezli a tak 60 metrů táhli po právem břehu. Greco nazývá tento úsek „Felsenwalzer" = skalní valčík (WW IV+) jako prima místo k osvojení objímání skal. A taky že má pravdu, tancovali jsme mezi balvany v docela pravidelném tempu

	Celé kilometry je to stále stejné průjezdy a průskoky mezi balvany. „Jurassic Park"

a když už jsem zjistil, že je to nad mé síly, přitulil jsem se k jednomu tak vášnivě, že pokud by v něm bylo jen trochu života musel by se probudit. Jéňa my pomohl vylézt z lodi a tak jsem zde nemusel zaplavat, ( oproti Lubošovi ). Naštěstí se podařilo vše pochytat, uděláme si krátkou pauzičku a pokračujeme dál. Po chvíli a pár skocích se objeví most pro pěší a hned pod ním „Riesentreppe” = obrovské schody, popisované jako WW IV+. Dle našeho soudu se jednalo o jediné pětkové místo, totálně zablokované. Přenášíme tropickým podrostem přes balvany vlevo, pak přebrodíme řeku a asi 5 metru ještě vpravo. Zde utváříme řetěz a lodě transportujeme pomocí něj, děkuji bohu

	Ani nestíháme vnímat tu krásu všade kolem nás. „Regengbogenalle” ( Alej duhy ).

že vody není víc, zde by to za větší vody bylo asi těžko řešitelné. Nejen my jsme toto označili jako nesjízdné, ale to samé rozhodnutí učinila jedna italská a jedna rakouská skupina, které vyjížděly za námi. Hlavně ti Rakušáci dělali dojem zkušených jezdičů. Za tímto místem hned následuje „Regengbogenalle” = alej duhy, nádherná pasáž s převislými skalními stropy, padajícími postraními vodopády, bujná vegetace, která padá v záclonách dolů, prostě nádhera. A dále pokračuje asi sedmi kilometrový úsek soutěsek, skoků, peřejí, opravdu paráda, a to vše za kontinuální WW-IV. V celém úseku přenášíme jen dvě místa, ovšem kromě Kájina, který přenesl pouze „Riesentreppe”. Já jednou eskymuji, Jéňovi se také podaří jeho první dva bojové v životě, ovšem kromě dalších asi tří čochtáků. Docela nám to i přes tato zdržení odsejpá, ti Italové,

	Až když té krásy je tolik že přez ni neni vidět nás upoutá. „Regengbogenalle” ( Alej duhy ).

se kterými jsme se potkali při přenášení „Riesentreppe” se stále drží někde za námi. Ještě jedno těžší místo, no a snad už budeme venku, ne? Houby !! Teď je před námi ještě “Polyphem”, další WW IV+ je to výživný nájezd do soutěsky „Blätterteigklamm" = listového těsta. Jedná se o skok vysoký asi 3 metry s dopadem do vývařiště, hned následovaný jeho menším dvojčetem a pak soutěska široka tak 4 metry, dlouhá asi 150m, její stěny spadají kolmo nebo převisle ze stejné výšky. Strašidelné místo, ale spíš tím, že se prostě musí skrz. ( Druhá možnost je volit asi 5m vysoký skok ze skalní římsy s dopadem do druhého válce ). Technicky to ale není komplikované a kdo plave, tak těch 150 metru má rychle a bez bolesti za sebou. To si ostatně na vlastní kůži vyzkoušel i Luboš. Na konci tohoto úseku dáváme první delší pauzu, ( neboť zde končí popis v průvodci

	Ve výjezdu ze soutěsky „Blätterteigklamm“ (Listového těsta), si děláme větší pauzu, nejtěžší máme za sebou.

„Greco“ a pro následující úsek je zde pouze napsáno „údolí se postupně otevírá“ ). Kdo má něco k jídlu rozděluje se s ostatními, je toho opravdu málo tak dvě sousta chleba s paštikou, na sedm dílů dělíme i pomeranč a tyčinku „Deli". Ke vší smůle zjišťuji, že mi v lodi praskla poslední plechovka piva a palec mě bolí čím dál tím víc. Řeka už i se svými všemi krásami u mě nedokáže vykompenzovat bolest v noze a přicházející únavu.
   Vyrážíme dál, řeka mírně zvolnila, je to ale stále nepřetržitá trojka s několika lehčími čtyřkovými místy, povětšinu toho prohlížíme z lodi. Ztráta koncentrace, ( už to je přece za námi ) a únava dělá ale z tohoto úseku v našem podání nejveselejší místa. V okamžiku kdy se Nahym v jedné pasáži šprácjne a zůstane v zalité lodi, vyrážíme na

	Přesto ještě několik kilometrů máme stále co dělat.

pomoc. Nastává scéna se kterou bychom v „Neváhej a toč“ museli vyhrát. Z lodí se spíše vykulujeme než co jiného, někdo volí k přesunu i chůzi po čtyřech. Dáváme proto další pauzu k nabrání sil. Ke konzumaci máme sice už jen slivovici, ale snad nám nějakou energii do žil vleje. To už má za sebou dva čochtáky i Genčr, Jéňa přidal taky jednoho, pravda výrazně jsem mu k němu pomohl, a Kájín si taky počítá čárku i když byla z čiré nepozornosti ( při navádění kamarádů se na téměř klidné vodě špracnul mezi kameny ). Poslední asi dva kilometry už přecházejí do náročnější dvojky. Celá plavba nám trvala necelých sedm hodin a máme toho plné kecky.
   Protože je teprve po čtvrté hodině odpoledne, rozhodujeme, že pojedeme dál, což činíme po krátké pauze na pozdní oběd. Je to možná chyba, mohli jsme zůstat a jet potok Karpenissiotis.

	Večer skládáme hlavu na dost neutěšeném plácku u řeky Inachtos.

Ten vytváří spolu s Krikellopotamosem už námi sjetou Trikeriotis. Tenhle potok je kontinuální WW-II až WW-IV, teď jsme rozjetí, nakonec nás to dodatečně mrzí, že jsme jeho posledních 5 kilometru nejeli. Předevčírem jsme ho už prohlíželi a byl opravdu o třídu lehčí než Krikellopotamos. Kluci z Orinoka, kteří nemohli jet Krikellopotamos s námi, z něj jeli pár kilometrů nahoře, prý to byla pohoda, ale já si myslím, ze právě těch posledních 5-6 kilometru by bylo asi lepších a rozhodně stály za splutí, taky není problém najít u jeho břehu místo k přenocováni. Tak snad příště.
   Každopádně se přesunujeme do hor dále na východ, směrem k Lamii, k říčce Inachtos. Těsně před setměním k ní dojíždíme, ovšem dolu do rozevřeného údolí, kde řeka hlavně napájí spoustu zavlažovacích kanálů. Táboříme na říčním náplavu a celou noc posloucháme hučení vody v blízkém jezu.
   Krikellopotamos jsme zdolali ve složení : Kájín C1 / Luboš K1 / Genčr K1 / Slon K1 / Jéňa K1 / Kopejda K1 / Nahym K1.