Tam někde dole je obávaná soutěska.

Ráno necháváme stany stát, nevíme jak to dopadne s časem který budeme potřebovat na soutěsku a tady je tak pěkně.
   S auty máme trochu problém, musíme tlačit abychom z tábořiště vyjeli. Jedeme asi 15 kilometrů nahoru, tím myslím 15 km říčních po silnici je to podstatně dál i když údolí neopouštíme. Dostáváme se však dost vysoko nad řeku ( odhadem 350-400m ) a ve spojení s kvalitou cesty to vychází na víc jak hodinu.
   Z řeky jsme toho moc neviděli, jen asi po prvních necelých dvou kilometrech víme, že nás čeká místo které jsme nazvali šachovnice. Ze silnice, která zde jde jen asi 30m nad vodou, je vidět slušný průjezd jen si dobře zapamatovat, kudy mezi těmi balvany se má jet a když nás asi uprostřed pasáže nesežere ten válec…. tak by to mělo jít. Naštěstí je přímo nad tímto místem něco co připomíná lanovou lávku a tudíž se to dá lehce poznat i z vody. Co nás ale čeká jinde, kde řeka mizí v úzkých průrvách mezi skalními bloky a kam není vidět?!?
   O kus dál výše na startu se snažíme připravit co nejzodpovědněji, je to pocit, který se zažije jen málo kdy, přece jen nás čeká nějakých šest kilometrů řeky, ze které není úniku. Je dobře že s námi jedou jak kluci na orinoku tak i pálava. Měli bychom šanci celkem dobře vyřešit i případně vyhozené rameno, nebo jinou nepříjemnou událost.

	Trochu deprimující vzdálenosti v porovnání k úrovni silnice.

Člověk nikdy neví. Máme snad všechno, hazečky, rezervní pádla, lékárničky a samozřejmě i zásobu piva a slivovice – vyrážíme, poprvé je stanoveno i pořadí v jakém se pojede ( zatím se určovala jen první a poslední loď ) a každý ví koho si má hlídat. Vody je opravdu tak akorát v prvním kilometru je to hezká technická trojka, vše se dá jet na oči a svižně to utíká. Jarda si jednou bojově zaeskimuje, ale ani to neregistrujeme, je to holt cvrkot.
   Blížíme se k šáchovnici, kde jsou ale ty řeči že si to ještě jednou prohlédneme zblízka !?! Jen sleduji, jak jedná loď za druhou, rovnou z jízdy, mizí mezi kameny v nájezdu do šachovnice. Co teď ! Ještě před chvílí jsem si myslel, že zastavím a načtu si znovu průjezdy. A pokud se mi něco nebude zdát,

	Nájezd do šachovnice, snad jediné obtížnější misto viditelné ze silnice.

dá se to přetáhnout. Ale takhle! Genčr který jede přede mnou už taky zmizel mezi balvany a nahoře je Toník s kamerou. Možná jediné čtyřkové místo které bude zaznamenané tímto způsobem. A já mám bejt první vyměklo ?!?
   Spodní pasáž s válcem si snad pamatuji. Jen ten nájezd? Vidím ale kam zmizeli kluci, snad to trefili.
   JEDU !!
   Jéňa ze zadu na mne údajně řve že tady to je vono, ( asi řeší stejnej problém ), ale to už neslyším. Pěkná hovadina! Proskočím asi čtyři průjezdy mezi balvany na pravé straně a už vidím válec, no potěš pánbů pěkný zvířátko, ze silnice vypadal jinak, utéci není kam, tak volky nevolky do něj.
   No paráda, válec je za mnou, maxík je parádní lodička, jen jsem trochu víc vpravo, to se ale dá dohrábnout. Zbývá ještě asi 35m celkem čitelných průjezdů při levé straně a jsem dole.

	Kájín v jednom z popisovaných čtyřkových míst.

Jéňa přijíždí za mnou stejně jako Kopejda. Jen Jarda se nesrovnal do válce a ten ho hezky schroupnul. Vyhazuje ho to doprava za balvan, ani nestíhá eskimovat, zato se dostává rychle na břeh a Jára mu chytá o kus dál, pod peřejí, loď pomocí házečky.
   Až večer zjišťuji, že jsem se snažil uplně zbytečně, na kameře nejsem v žádném záběru.
   Teď ale přichází ke slovu lékárnička, Jarda má trochu potlučenou ruku. Po ošetření se nakonec se rozhodne že pojede dál. Mávneme si s kamarády na silnici u aut a pokračujeme. Teď už se s nimi uvidíme až dole pod soutěskou. Řeka teče stejně jako nad šachovnicí, pěkně svižná trojka, kolem dokola nádherná příroda, nikde ani človíčka. Ještě dvakrát zastavujeme před obtížnějším místem. Jednou se jedná o čistý průjezd. Po dalších asi 200m se rozhodujeme přenést. Pod balvany se zdá voda dost

	Soutěska je nakonec jen krásná, nikoli obtížná.

propěněná a nevíme co to s námi bude dělat. Když už máme skoro přetaženo, přijede parta čtyř Němců a proskáčou to bez nejmenších problémů. No vracet se už nebudem.
   Po chvíli vjíždíme do vlastní soutěsky, její kolmé stěny vypadají jakoby se nad námi svíraly. Voda se zde i mírně zklidňuje. Což nám umožňuje všechnu tu krásu si řádně vychutnat. Projíždíme vodopádem stékajícím po stěnách porostlých mechem. To vše prosvícené sluncem.
   Následuje ještě jedno zablokované místo s čitelným průjezdem a po asi kilometru vyjíždíme do otevřenějšího údolí, kterým dojíždíme k mostu, u kterého začíná pasáž nám už známá z předešlého dne. Fakticky velká krása, ale umím si představit, že voda je zde opravdu dost výjimečně. Agrafiotis prý v létě vysychá úplně.
  

	Frape a pivko je silnější lákadlo než včasný příjezd k řece.

Z oněch 15 kilometrů nám zbývá ještě sedm k tábořišti. Střídáme se s řidiči a dojíždíme až ke stanům po vodě. Zvládli jsme to poměrně rychle. Následně sušíme, balíme stany, vaříme špagety, zkrátka dali jsme si asi hodinovou pauzu, než budeme pokračovat k další řece což je „Tavropos".
   Cestou zkoušíme koupit chleba, ale do auta přineseme zase jen Retzinu.
   Genčr vymýšlí, jak se vyhnout neuvěřitelně dlouhému objíždění soutěsky Tavroposu. Pověstná soutěska, dlouhá 23 kilometrů by neměla být těžká. Je to psané jako WW-III s jedním čtyřkovým místem zvaným „Brezel”= preclík, protože v této formě se sjíždí ???
   Což jest ale hororem, je příjezd auty ke startu u vesničky Neraida …. 110 kilometrů jeden směr !!!!   Podle Genčra existuje jistá možnost z vesničky

	I v té nejzapadlejší vesnici je vždy krásný pravoslavný kostelík.

Domiani, ale příčné levobočné údolí, směrem na Neraidu je hluboké a žádná cesta z protilehlého kopce není k vidění. I když pro eventuelní zájemce, kteří mají auto 4x4, určitě ta možnost existuje.
   My ale zkoušíme něco jiného a v Mavromate odbočujeme doprava na prašnou cestu kolem hřbitova a dál klesáme k řece. Je to opravdu prudké klesání. Překonáváme asi 350 výškových metrů, snad na 500 metrů vzdušné vzdálenosti k řece. Asi 700 metru od řeky Tavropos, vlastně už skoro dole, se cesta rozdvojí. Pravá odbočka vede do opuštěné vesnice. Levá klesá prudčeji dolů. Obě cesty vedou přez potok. Bohužel od této rozdvojky je kvalita cesty zoufalá. Z tohoto důvodu, ač jsme k řece došli, se rozhodujeme pro návrat zpět nahoru, je už půl osmé večer.. a máme oprávněnou

	Tuto cestu jsme nakonec vzdali.

obavu, že naše Fordy bez pomoci všech 14 párů paží by mohly zůstat ve svahu trčet, v případě nočního deště by to bylo určitě. Obě auta ale nakonec zvládají výjezd bez problému.
   Tímto způsobem a za předpokladu, že lide jsou připraveni táhnout lodě těch 600 metrů dolů od křižovatky, lze velice pohodlně rozšířit sjezd Tavroposu o posledních 6-7 kilometru soutěsky. Možná že i cesta dál z Mavromate klesá k řece, ale to je čistá spekulace.
   Takhle se soumrakem končíme u silnice vysoko nad řekou mezi Dafni a Mavromate. Vzhledem k tomu, že jsme oběd měli vařený a času není nazbyt, musí k večeři stačit salám s posledními zbytky chleba. Po setmění se scházíme zase u svíčky.