Vesnice Vikos, východiště do stejnojmeného národního parku.

Na základě skutečnosti, že sníh v horách neroztál a po shlédnutí a projetí řek posledních dnů jsme se moudře rozhodli vypustit dolní Milleopotamos a Aoos, protože měly rozhodně vodní stavy nad naše síly a výběr padl na nám už známý Voidomatis.
   Vzhledem k tomu že vyvěrá v místě kde začínáme, počítáme s tím že nebude tak ovlivněn letošním počasím a vody v něm bude oproti ostatním řekám méně. Po včerejším Milleopotamosu další restík z výpravy před třemi lety. Zde nás tenkrát, ale neodradil stav vody nýbrž hodnocení obtížnosti naším tehdejším průvodcem. V Greco, ale stojí “modrý klenot zasazený do smaragdu soutěsky, tančí a perlí v této jedinečné Rapsody in blue, vytváří hravé peřeje WW-III se dvěma protaženými katarakty WW-IV “atd atd.
   Je to i jeden z hlavních důvodů proč nám Řecko nedávalo spát a jsme nyní tady abychom si tuto Rapsodii vychutnali.

	Přírodní národní park „Vikos“

  Jako každá nádherná růže má i Voidomatis svůj trn. Je to velice náročný sestup z vesnice Vikos. S loděmi na zádech se stupuje úzkou, příkrou a klikatou stezkou s převýšením asi 250m. Naštěstí se dnes trochu ochladilo a není takový úpal, přesto když přicházím k vyvěračce jsem mokrý jako

	Až nakonec té klikaté stezky budeme muset donést lodě a vybavení.

kdybych vylezl z bazénu.
   Již po cestě dolů k je vidět, že jeho horní tok Vikos (který má běžně v květnu je naprosto vyprahlé kryto, a voda zde není ani k napití) vede vodu. Vyvěračka taky dává dost vody, ale dojem není dramatický.
   Holandští turisté nám ukazují nedaleko ležícího roztrhaného osla, s tím že tu i snad spatřili medvěda.
   Odpočíváme a nabíráme sil. Je zde fantastické místo mezi balvany na druhé straně tůňky vyvěrá od prvních metrů sjízdná řeka. Voda je neuvěřitelně čistá, jako by nebyla ani vidět a na klidné hladině tůně si připadáme jako bychom se v lodích vznášeli. Loučíme se s turisty kteří si nás fotografují a vyrážíme na řeku která pokračuje formou průskoků mezi kameny do dalších tůněk
  

	A už vyrážíme. Ovšem až dolů tak hezky seřazeni ale nedojdeme.

Situace se ovšem mění hned na prvních 500 metrech, díky dalším skrytým vyvěračkám ve dně koryta, (žádný přítok totiž vidět není), po krátké době má ale řeka tak 25 až 28 kubíků..
   Voidomatis se rozjíždí, už se řítíme těžkou vodnatou řekou a spád se stále zvětšuje. Vyhýbáme se žumpám, které se tvoří za oblými vlnami skrývající balvany. Jsou přesazeny různě přes sebe a je stále obtížnější si udržet čistý průjezd. Přede mnou jedoucí Nahym je náhle vystřelen do levé strany, kde se chytá do vracáku a znova najíždí. Já naštěstí projíždím čistě, ne však Kopejda, kterého to samé místo otáčí o 180° a po zadu padá do další žumpy. Eskymovat se mu nedaří. Naštěstí následuje zatáčka v které se řeka nakrátko uklidňuje a Kopejda je úspěšně odloven.
   Oddychujeme a koukáme po sobě, - trochu silná káva. Ta inzerovaná trojka je skrytá někde na

	Vyvěračka Voidomátisu ( Foto rok 2002 ), letos zde bylo vody víc.

úrovni kličkování mezi balvany, přes které dnes jezdíme vrchem. Sondujeme Kájína a Járu kteří jako jediní Voidomatis už jeli, odpovědi jsou vyhýbavé.Víme jen že to nejtěžší nás teprve čeká?
   Následuje ještě asi 0,5 kilometru stejným terénem, když přichází první katarakt zablokovaný balvany o velikosti automobilových garáží. Kájín projíždí okolo prvních z nich a zastavuje ve vracáku, v tom okamžiku však vzniká situace, která je na pováženou.
   Genčr na to vzpomíná takto :
   Kája Holub přistal, aby se na ten bordel podíval, já samozřejmě nestihl nic a tak jsem se pokřižoval a vřítil se do toho. No a ostatní viděli mne a Luboše, že jedeme, a tak do toho začali padat za námi jak Němci do krytu. První jsem zřejmě plaval já, díky bohu ale až na

	Tady se Voidomatis teprve rozjíždí.   A dál už něják nebyl čas na fotografování.

konci kaskády. Říkám si “Honzíku hlavně drž kajak a pádlo”, samozřejmě po 10 metrech jsem ztratil obé. A v tom vidím jak se vedle mne kutálí dolů Luboš. Ta duše udatná byl rychlejší než já, chytil můj kajak navlíknul ho na kámen a pak o pár metrů dolejc vylezl. Kamarádi mně dali pádlo co chytili nahoře a ejhle… u druhého břehu plave Lubošův kajak. Kluci ho už před tím chytili, ale nějak se jim vyrval a plaval dolu sám.
   Já jsem se v tomto okamžiku vřítil, asi jako pátý, a samozřejmě také tam kam zmizela loď jedoucí přede mnou. K mému velkému překvapení, vjíždí zpoza obrovského balvanu Kájín, coby vedoucí loď, v tu chvíli už tuším že není něco v pořádku a co je ještě horší vjíždíme tak bok po boku do průskoku mezi balvany kam se v žádném případě nemůžeme vejít.
  

	Tady taky šla voda vrchem. ( Foto rok 2002 )

Ani se tomu nijak nebráním, zabrat není kde, na jedné straně balvan na druhé loď. Voda mě nabaluje pod Kájína a už jsem tam. Cejtím jak bokem lodi drhnu o balvan, hlavou do ničeho nemlátím, tak to zkusím zvednout, bylo by to lepší tady se mi plavat moc nechce!?! Musím se ale přetočit tou skálou o kterou drhnu bych asi neprostoupil, voda mne rve na všechny strany, ale daří se mi a na první záběr jsem zase nahoře. Ještě mi ani nestekla voda z očí a už vidím další průšvih, řítím se na kámen. Tomu už se ale nemohu vyhnout. V poslední chvíli stáčím špičku trochu stranou a daří se mi kámen obejmout – !! STOJÍM !! – bohužel tímto manévrem jsem udělal také přehradu přes jedinou trochu průjezdnou cestu vlevo. Za což mi v zápětí děkuje Kopejda, který se ode mne odráží jak kulečníková koule a v novém kurzu míří

	Opravdu dost výživné žumpoviště je za mnou.

přímo doprostřed řeky, kde je válec jako hrom. Moc šancí tam nemá a tak vzápětí plave. Jarda s Nahymem už mají trochu víc času a proto raději volí najetí na břeh. Mě trvá asi půl minuty než se mi podaří přehodit špičku a srovnat se do průjezdu. Projíždím okolo Pálavy s Věrou na břehu a podávám ji Genčrovo pádlo které ke mě právě připlavalo a po dalším průskoku zastavuji na kousku klidnější vody u Genčra.
   Zde už po břehu běhá Kájín a počítá ovečky, jsme všichni a z materiálu chybí „jen“ Lubošův kajak.
   Zároveň s kajakem odplaval však některým účastníkům i moral. Díváme se na takových 200m ještě výživnějšího žumpoviště než po kterém jsme sem přijeli. Kájín vyráží rychle dál ve snaze zachránit kajak, nejdříve přejíždí na pravou stranu a prohlíží z lodi, Jéňa a Petr na orinoku

	Operace která nám zabíra téměř hodinu. Kájín zachraňuje Lubošův kajak.

tam převáží Luboše ( po druhé straně to snad půjde nějak oblézt ) poté následují Kájína a mizí nám částečně za ohybem skály. My ostatní zatím jen sledujeme kluky a sbíráme síly k pokračování, někteří prohlašují „tak na tohle nemám“ chystají se přejet řeku a následovat Luboše. Tato varianta se mi jeví jako nic neřešící neboť místa kudy se dá přenášet jsou jen těžko schůdná, stěny soutěsky zde spadají kolmo dolů a jen někde a v krátkém úseku se podél těchto stěn dá „projít“, vždy velice krátce, takže se bude muset stejně do lodi a přejíždět v ne zrovna nejlehčích pasážích. Můj moral, navíc po zvednutí, v né zrovna nejlehčí vodě, tolik neutrpěl a tak se vzpamatovávám první. Dole vidím Jéňu připraveného s hazečkou. Pravda, na rozplavbu v takovéhle vodě, je to trochu moc daleko, ale budiž, alespoň něco. Snažím se jet zhruba tak, jak jsem

	Je to za námi, řidiči už byli dost nervozní, 5 km nám trvalo skoro tři hodiny.

viděl jet Kájína a kluky, moc se to ale nedaří, motám se mezi dírama, ( kam by se snad vešlo i malé auto ), jak se dá. V závěru objíždím poslední balvan úplně po druhé straně než jeli kluci a téměř bokem. Být to ještě o pár metrů delší, tak už nevím. Za mnou po chvíli přijíždí ještě Jarda, Kopejda a Jára s Věrou na Pálavě.
   Zastavujeme před dalším kataraktem který je totálně zablokovaný. Uprostřed něj je navalený na kameni Lubošův kajak!!
   Co teď, na první pohled se k němu nedá dostat (vono v mém podání i na druhý a každý další). Kájín to však nechce vzdát, dle jeho pokynů spřádáme nad řekou z házeček téměř dokonalou pavučinu. Pak se pomocí nich spouští, od shora s kamene na kamen, středem peřeje, až ke kajaku. Kousek hodný kaskadéra se mu nakonec povede a i když se značnými problémy, (s vlastním uvolněním lodi), je

	O dlalších 7 km „Platanschule" už neni velký zájem, navíc začíná pršet.

kajak nakonec zachráněn.
   Celá tato operace nám zabrala i s přenášením tohoto místa (o kterém ani nikdo neuvažoval že by se dalo jet), téměř celou hodinu.
   Dopíjíme láhev slivovice a přemýšlíme co nás tady ještě potká za průser. Následujících tak 300m, do dalšího zalomení soutěsky se zdá celkem bez problémů. Za zatáčkou následují v těsném sledu tři, tak 60 – 80m dlouhé peřeje, které po předchozím prohlédnutí bez problému sjíždíme.
   Všemohoucí se nad námi smiloval a ta nejtěžší pasáž je za námi. Dál už se jede vše na oči, tady opravdu řeka dosahuje maximální obtížnosti WW-III. Celý úsek má asi 5 kilometrů a my to jeli skoro tři hodiny. Zdenda s Toníkem a Vydrou coby řidiči si už dělali starosti, co s námi je.
   Na spodních 7 kilometrů, i přes to, že se jedná o turistickou atrakci, vyráží už jen čtyři lodě.

	Nádherná pasáž platanovou alejí s tyrkysovou řekou končí pod starým tureckým mostem.

Začíná se totiž obracet počasí a tak tato nádherná pasáž v platanové aleji s tyrkysovou řekou uprostřed, by neměla tu pravou hru barev jako v minulosti.
   Zato ale víno, cipro a ouzo v nádherný vodácký hospodě na konci řeky ty správný barvy mělo. Dáváme si pořádně do nosu, výborné pečené skopové s choriatiky (míchaný salát) a s vědomím radosti, že jsme nepadli do průseru tu vytváří parádní atmosféru, která je s rostoucím počtem džbánů vína stále lepší.
   Vedle u stolu sedí ti jezdiči z Rakouska, se kterými jsme byli na Krikellopotamosu a říkají, že ten hořejšek nepojedou. Neboť prý se jde hrozně dlouho dolů a pak že prý je snad dost vody. Obé je pravda …
   Takže jsme se až po šesté odpolední, v povznešené náladě odebíráme z hospody. Poprvé po 14ti dnech prší a protože druhý den je pátek, den našeho odjezdu domů, přesunujeme se směrem na

	Super zážitek máme ve zdraví za sebou, a teď je co oslavovat. U stolu vládne absolutní spokojenst. Euforie z vodáckého vrcholu zájezdu vyprchává jen pozvolna.

Igoumenitsu. Asi 30 kilometrů před ní ústí do řeky Kalamas menší říčka Langafzas. Teče z albanských hor, je dobře přístupný, ale zase za pár kilometrů od hlavní silnice, má člověk pocit, že je na konci světa. Na startu nacházíme před mostem vpravo nádherné místo na stanování, ostatně asi jako většinou v Řecku.
   Večeři nevařím, neb jsme se dosyta najedli v hospodě. Proto se hned po postavení stanů scházíme, v našem inovovaném Romelu a likvidujeme poslední zásoby alkoholu. Jéňa navíc dává do placu láhev, protože, jak říká, nevěří, že by ho zítra ještě stihl někdo překonat v soutěži o titul žabího krále.
   Na Voidomatis jsme vyjeli v sestavě : Kájín C1 / Jára + Věra - Pálava / Genčr K1 / Luboš K1 / Nahym K1 / Slon K1 / Kopejda K1 / Jarda C1 / Petr + Jéňa - Orinoko.