Langafzas - poslední říčka našeho bohatého programu má také svá krásná zákoutí.

Přes noc moc nepršelo, ale na přípravu snídaně a převlékání do hydra musí začít poprchávat. Co by jsme ještě chtěli je to poprvé za celých čtrnáct dní tak to nějak překousneme. Na vodu se mi už ani moc nechce, po včerejšku má už dušička pokoj. Voidomatis se svým vodním stavem byl skutečným vrcholem naší expedice a nějaký Langafzas i když údajně krajinově hezká WW-II s trojkovými místy??? Může snad posloužit na vyklusání po 14ti dnech výživného ježdění. (ani mi nepřijde jak mi narostla křídla a už mi je málo to co jsem na začátku dovolené nenasytně hltal).. Ale co, když už jsme tady bylo by škoda na to nejít, za čas by mne to asi mrzelo.
   Vyjíždíme, řeka se na prvních dvou kilometrech ani zdaleka nepřibližuje popisované obtížnosti. Podle řečí ostatních se utvrzuji v přesvědčení, že nás řeka nemůže ničím překvapit a její sjetí bude spíš povinností. Utváříme diskusní skupinky, ve kterých se vracíme k uplynulým zážitkům, když se začínají objevovat první peřejky. Okolní vegetace připomíná spíš dešťové pralesy někde v Asii, než středomořskou krajinu. Z větví stromů s snášejí k zemi liány porostlé, záclonami mechu.
   Opět to stojí za to, zdejší krajina má holt stále co nabízet, a voda se také zrychluje. Přijíždíme k prvnímu lehce zablokovanému místu, sleduji kluky jak zvyšují frekvenci záběrů a hravě projíždí. V pohodě ještě objíždím kámen, který bych na těžší vodě ani neregistroval, a snažím se srovnat do průjezdu. Má pohodovka, však rychle končí, nestíhám srovnat loď a ani nevím jak bubnuju přilbou o dno! To přece není možné! Celou dobu jezdím čistě a teď na tomhle

	I takhle může skončit první den dovoléné.

potoce!?! Jak mám ale zvedat když reju hubou vo dno, jsem zkroucenej v nepřirozené poloze pod lodí v hloubce asi 40cm a proud mě hrne dál. Přeci to ale nemůžu vzdát. I kdybych měl vypustit duši, vydrápat se po vrbičkách, vylézt po rukou na břeh, musím něco udělat. Jen se nesmím na tomhle pitomím potoce, takhle blbě prásknout. O vrbičkách nevím, po rukou na břeh to bude daleko a tak se vší silou zapřu a udělám ten natrénovanej pohyb, dno nedno, proud neproud, klouby neklouby. Celou dobu jezdím v moto helmě s chráničem obličeje, tak teď to aspoň k něčemu bude. Světe div se, opět stačil jen jeden záběr a jsem zase nahoře. Rychle kontroluji ruce. Odnesli to, jen nepatrně, dva klouby a ani se to nakonec nebude muset lepit. Zpřilby my ještě odskočil ozdobný rámeček okolo průhledu, visí mi před očima. Dál už jen odpovídám na

	Ještě stihnem dát trochu do pucu auta. Myslím že si to přeleštění za své služby opravdu zasloužila.

dotazy Jardy a Járy - co jsem to blbnul a jak se mi v tomhle místě podařilo zvednout, jen zasmáním a pokrčením ramen.
   Hned za zatáčkou všichni zastavují, přiznávám že jsem to těžce podcenil. Jsem rád, za tuhle výstražnou ťafku. Ještě v jedné peřeji mám trochu problém, ale to už jsem připraven a všechno zvládám. V závěru se dělíme na dvě skupiny. Asi nejsem sám kdo už to chce mít za sebou. Končíme u mostu, až na soutoku s Kalamasem.
   Langafzas je jen trochu větší potok, s obtížností ani nedosahující WW-II prokládaný krátkými trojkovými peřejemi. Za celých 10 kilometrů, sjížděného úseku, jsme jen asi 2 kilometry před koncem podjížděli nepoužívanou lávku jinak jen hustý téměř tropický les.
   Než navážem dáváme delší pauzu, vaříme oběd, poslední teplé jídlo. Hydro ani nemá cenu sušit neprší, ale je pod mrakem. Cestou do Igoumenitsy ještě zatavujeme na odpočívadle, leží zde na

	Při čekání na trajekt se začínají stahovat těžká mračna.

boku mercedes v provedení jako obytná dodávka, škoda tak krásného auta, dokonale vybaveného, včetně solárního panelu na střeše. Genčr se domlouvá s majitelem a pokoušíme se ho postavit na kola. Bohužel zvýšená střecha nemá okapek a není za co vzít, ruce kloužou, musíme to vdát. Měli neuvěřitelné štěstí kdyby vlítli ze zatáčky kdekoli jinde, nepřistáli by na odpočívadle, ale zhruba o 100m níž pod silnicí. Takhle to odneslo jen auto a začátek dovolené.
   Těsně před přístavním městem dáváme umýt auta od šílených nánosu prachu a bláta. V Igoumenitse nakupujeme dárky domů, procházíme podél téměř celého přístavu ale krom běžného nákupu vín a olivového oleje se zde nedá nic koupit. Tak ještě nějaký chleba a mls na cestu lodí v šest večer odjíždíme do přístavu, máme zde být zase dvě hodiny před odjezdem lodi. V přístavu začíná silně

	Jen co nastoupíme přichází velká bouře. Počasí nám vyšlo neuvěřitelně.

foukat, nad horama se stahují černá mračna, a cejtím neuvěřitelnou únavu. Pokaždé když vystupuji z auta mi trvá několik kroků než rozhejbu ztuhlá lejtka, svým pohybem připomínám osmdesátiletého důchodce. Ten včerejší sestup k Voidomatisu my dal co proto. Ani mne moc nemrzí že dovolená končí, těch čtrnáct dní je asi maximum co se dá v našem věku bez nějaké přípravy a v tomto tempu zvládnout. Skupiny vodáků které jsme potkávali většinou tábořili na jednom místě dva dny a to spíš odpovídalo tomu že střídali den na přesun a den na ježdění, i na vodu jsme vždy vyráželi dřív než oni.
   Nalodění na trajekt proběhlo bez problému, loď je oproti cestě sem je téměř prázdná, začíná pršet a vítr se mění ve vichřici, na otevřenou palubu se nedá ani vyjít. Zakoupené víno a Retzina mizí

	Závěrečný večůrek na palubě spojený s likvidací veškerých nadbytečných zásob.

v našich útrobách. Kájín postupně ze své zázračné bedýnky vytahuje tu klobásku tu salámek přidáváme se, a za tohoto hodování okolo obložených prkének rekapitulujeme celou akci.
   Celkem jsme ujeli 168 kilometrů, namotali XX čochtáků a XX eskymáků.
   Ovšem když je zábava v největším proudu, zhoršuje se počasí natolik, že zahání déšť a po palubě kde jsme a hodláme i nocovat se za neustálého kymácení lodi, roztéká voda. Nutí nás to hledat si nový útulek pro nadcházející noc. Přecházíme proto k bazénu na desáté palubě, ale večírek se na novo nějak nerozjíždí, někteří dokonce zalehají do spacáků. Po chvíli je následuji, čehož následně lituji, předpoklad že ještě nějakou chvíli budu vzhůru ve spacáku nezvládám a tvrdě usínám.
   Téměř všechny budí Jéňa až okolo čtvrté ráno. Vjíždíme totiž do nějakého přístavu který tady vůbec

	Pozdě, spíše až k ránu nás postupně zmáhá únava z posledních dnů.

neměl být. Jedeme přímou linkou do Ankony a tam máme dojet až v deset hodin dopoledne. Nevíme co se děje, počasí je sice úděsné a i tento velký trajekt se slušně kymácí. Že bychom se kvůli tomu ale museli vracet, jak někdo tvrdí? Genčr proto odchází na průzkum. Po chvíli přichází se zprávou, že nějaká paní díky houpání lodi upadla v kajutě a zlomila si páteř. Takže ji chudáka ochrnutou vezou do Bari.V tom příííííšerným vichru se tam náš trajekt asi 2.5 hodiny snaží přistát.( vrtulník by neměl nejmenší šanci i když na lodi helioport je ). No snad dopadlo vše dobře i když ani u mola se přistát nepovedlo. Ráno i po snídani pokračujeme, v polehávání a dospávání, až do půl druhé kdy vjíždíme do přístavu. Se čtyř hodinovým zpožděním, těsně před druhou hodinou vyjíždíme z

	Ještě celé dopoledne ( díky nabranému zpoždění ), dospáváme u palubního bazenu.

trajektu a bez zastavení vyjíždíme na dálnici.
   Cestu domu dělíme stejně jako před čtrnácti dny, jen krátkými přestávkami po dvou hodinách na vystřídání řidičů. Před půlnocí vysazujeme Genčra v Mnichově, auto našel tam kde ho nechal. Ještě nás navádí na vnitřní dopravní okruh a poté se bliknutím loučíme.
   Krátce po druhé jsme na hranicích v Rozvadově, čerpáme naftu, kupujeme bagety, kafe, noviny a já nevím co ještě. Do Prahy a Kolína, kam se zajíždějí jednotlivá auta, je už kousek (proti té vzdálenosti co máme za sebou), přesto s vysazením Kopejdy v Pečkách a přeložením mé bagáže v Kutné Hoře do Jardova auta, přijíždím do Čáslavi až po sedmé ráno. Jsem nevýslovně utahanej, ale spokojenej, a moc rád že jsme všichni v pořádku doma.


   Z původního stručného popisu Genčra rozšířil a o svoje zážitky doplnil slon.ca~post.cz