Těmito obrázky nás lákal průvodce “GRECO“, realita byla ovšem trochu jiná.

Ráno je hezky a my se ujišťujeme, že voda šla dolů – ale nešla - sedáme do lodí a jedeme k “Rote Klamm” se 70 až 80 ti kubíkama pod lodí. Hned jak člověk v Řecku sedne do lodi a sjede za první zatáčku je rozhodnuto, že už musí jet celý naplánovaný úsek, neb není jiné cesty. Začíná soutěska a vypadá dost mohutně, ve vodě vaří karfioly a avisovaná trojková místa jsou opravdu trojky se vším všudy, hernajs jen tý vody je fakt hodně. Jednotlivé peřeje se celkem dají, pravda když sleduji kamarády jak mizí za hřebeny vln a za chvíli vystřelí vzhůru na vrchol další vlny moc dobře mi po těle není, ale zatím to jde, jsou to jen velké vlny a následující vývařiště a karfioly na kterých loď tancuje na všechny strany a staví se na zadní, místa je však dost a tak se to dá ukočírovat. Jak to bude, ale dál, kde má být několik

	Hned jak člověk v Řecku sedne do lodi a sjede za první zatáčku je rozhodnuto, že už musí jet celý naplánovaný úsek, neb není jiné cesty.

peřejí WW IV+ to nevím, snad to bude zalitý a nebude to tak strašný.
   Soutěska není až tak sevřená a hluboká je tak v průměru necelých 100metrů, bez horolezecké výstroje by se ale cesta ven hledala jen hodně těžko. A už je to tady Kájín, zastavuje a jde prohlížet moc vracáků tady není řeka sice tak netáhne, dalo by se i něco upádlovat proti proudu, ale na zastavení k přenášení se vejdou maximálně dvě lodě, proto zůstáváme po různu v lodích u stěn velkých balvanů.
   Po krátkém prohlížení na nás Kájín mává že se to dá, kluci na orinoku jedou jako první, ja jedu za nimi, má to tah, už v nájezdu mi voda sedá na záď, měl jsem to víc rozjet, no naštěstí

	Jéňa jezdí i suché skály. Snad jediné foto které je pořizeno na Aliakmonu až na samém konci “Rote Klamm”.

jsem to zvládl, zase to byly jen velké vlny s jasným průjezdem a dole opět ty karfioly jak blázen, celá peřej je dlouhá tak 60 – 70 metrů.
   Po dalších 100 metrech se zastavuje znova, tentokrát se přetahuje, proud se valí podle skály při levé stran, vlny se balí přes sebe a vůbec to nevypadá moc hezky. Terén na přenášení je dost těžký, velké balvany s ostrými hranami tak 2-3m velké, ve svahu asi 45°, v neoprenových botičkách s lodí v ruce, nic moc. Co je horší když se pořádně po přetažení peřeje rozhlédnem, zjišťujeme, že nás to čeká znova, jen musíme přejet na druhou stranu a znova horolezecký výstup s lodí v ruce opět tak 60 – 70m strání a stejnou vzdálenost vodou a už po třetí ven z lodi a vrávorání po balvanech začínáme ztrácet moral. Nejhorší je, že řeka za téhle vody se nedá vůbec

	Červená soutěska končí v krajině těžce poznamenané stavbou přehrady.

porovnávat s popisem a fotkama v průvodci to co přenášíme jsou poctivé pětky. Zdenda, coby zkušený raftař, jezdící pravidelně čerťáky to přirovnává ke schodům.
   Jenže tam je hned vedle schůdná cesta a jisté zdravotní zajištění, tady v těch horách by jsme hned tak zdravotní pomoc nesehnali a taky nechceme moc zkoušet kvalitu pojištění a proto radši balancujeme po balvanech dál.
   Genčr sejčkuje, že podle něj ještě nejsme v té nejtěžší pasáži a docela mu věřím, protože jak jsem včera prohlížel průvodce, tak taky nic nepoznávám. Kluci na Orinoku nakonec prohlašují že už potřetí přetahovat nebudou, pojedou, za nimi jede i druhé Orinoko, Pálava, Kájín a Kopejda. My ostatní už máme půl přenášení za sebou a tak to dokončujem, ten válec, pote co celkem poslušně

	Staveniště přehrady, pod kterou nenávratně zmizí “Rote Klamm”.

pustil všechny kamarády, už tak hrozivě nevypadá, ale jistota v tom není.
   Následuje asi 200m klidnější vody a zase je tu těžká peřej, je delší a v její druhé části je obrovký balvan, jinak se to ale dá a tak jedem. Zvládáme to, jen Kopejda v prvním stupni eskymuje, nezvládá pák objet balvan z leva a vpravo ho to schlamstne jak malinu zkouší ve vývařišti pod balvanem ještě několikrát zvednout ale nakonec jde ven, do další peřeje to je nějakých 150m, tak pohrdá kajakáři, kteří se mu snaží pomoc, nakonec je ale rád že mu pomůže Orinoko, protože stěny soutěsky jsou tady kolmé a voda hluboká.
   Další peřej je opět dělená velkým balvanem a navíc přes levou část je položeno torzo nějaké lávky nebo čehosi železného pod co bych se rovnat nechtěl, ale vpravo se to dá ošidit musí se

	Vedení stavby k nám je velice tolerantní.

ovšem za jedním menším balvanem ostře doprava a potom se proskočí mezi pravým břehem a oním balvanem. Je to ovšem zpestřené nějakým tím proudem a karfiolem a tak tam předvádíme různá divadla, vcelku se ale daří, až na Jéňu který to nezvládá a najíždí v plné rychlosti na onen balvan uprostřed řeky, balvan je naštěstí skloněn tak, že se mu podařilo vyjet až na jeho suchý vrchol, vypadalo to zespodu dost impozantně, Jéňa uprostřed řeky na 2m vysoké skále.
   Zároveň podle oné železné lávky, přes levou část řeky se konečně orientujeme a všem se nám ulevuje soutěsku máme za sebou.
   Myslím, ze technicky to snad ani nebylo tak zlé, za menší vody se to zřejmě dá docela dobře jet, ale vlny, díry a válce vzbuzovaly svoji mohutnosti respekt. Rozhodne realita, byla naprosto

	Po Aliakmonu je Milleopotamos jak nervové sanatorium.    ( Genčr )

rozdílná od idylických fotek z průvodce “Greco”. A pod poslední peřejí najednou slyším Jardu volat “hele pivo”a skutečně, v proudu se vznášela plechovka Bráníka, která nám včera večer uplavala a během 16 hodin překonala všechny ty peřeje a katarakty.
   Bohužel mám ale stejně pocit, že jsme byli jedni z posledních, kdo “Rote Klamm” vůbec jeli. Asi po 10 kilometrech se totiž vpluje s loděmi do v místa kde celá řeka sevřená do skal mizí v betonovém portálu nějakého přepouštěcího kanálu přehrady, která se začala budovat v posledních dvou letech. Takže už v současnosti je úsek “Červené soutěsky” o 3-4 km kratší, než uvádí kilometráž a lze očekávat, že do dvou let celá soutěska zmizí úplně. Výšku přehradní zdi odhadujeme na 80 – 100 metrů, čili Aliakmon lze vodácky a přírodně odepsat. Lidem naší skupiny se Aliakmon

	Hravá říčka nepřekračující svou obtížností WW-III.    ( Kájín )

až na několik výjimek líbil. Pravda je, že to prostě mělo moc vody a na té moc jezdit neumíme, jde z ní strach.
   Zde se musím zmínit, a ještě jednou poděkovat Petrovy, který coby řidič absolvoval téměř hodinovou anabázi při sjednávání průjezdu našich aut staveništěm. A snad i řidičům obřích náklaďáků mezi kterými jsme se motali. Jen jejich pneumatiky svými rozměry přesahovali výšku střechy tranzita.
   Snad z pocitu úlevy, po překonaných obtížích, rozjíždí se v našem autě víc než dobrá pohoda vydatně podporována konzumací Retziny. Ovšem jen do chvíle, kdy při zastávce ve vesnickém krámku a na doplnění vody se informujeme, že bychom mohli ještě dnes stihnout sjet ještě Milleopotamos.
   Po příjezdu k řece dáváme kratičkou pauzu na pozdní oběd a vyrážíme na vodu. Po Aliakmonu je

	Je i chuť a čás k fotografování téměř v každé zatáčce.    ( Jarda )

Milleopotamos jak nervové sanatorium. Před třemi lety napůl vyschlý potok, který skoro nikdo nejel, je tentokrát plný vody, ta ostatně každým metrem přibývá z nesčetných přítoků. Uháníme na deseti kilometrech opravdu nepřetržité WW - III. Šikmá žebra skalnatého podloží se střídají s úplavy svádějící vodu k výjezdu podél skal a s mírně zablokovanými pasážemi, zkrátka řeka nabízí vše co si vodákova duše může přát a to ve formě velice přátelské.
   Jen jediného čochtánka zde získává Jéňa který se nestačí vyhnout snad jedinému stromu a jak říká provádí průklest pro nás kteří jedeme za ním. Navzdory kilometráži žádné čtyřkové místo nenacházíme. Opravdu nádhernou řeku sjíždíme za 1,5 hodiny.
  

	Milleopotamos nabízí opravdu vše co si vodákova duše může přát a to ve formě velice přátelské.    ( Jéňa )

Na konci přijíždíme přímo na hezké tábořiště u vesničky Mikrovalido, které známe z minula. Po večeři děláme velký oheň a debatujeme o uplynulých dnech, konec výpravy se nezadržitelně blíží. Okolo půlnoci uspořádá Luboš úplnou seanci. Rozhrne řeřavé kusy dřeva na žhnoucí popel, a vytváří z něj kruh asi 1.5 metru v průměru. Povzbuzeni alkoholem váháme jen velice krátce, zouváme si boty a po jeho přikladu přecházíme přes tento rudě žnoucí kruh bosí !?!?!
   Většina z nás to po prvním pokusu zkouší několikrát, nikdy bych nevěřil, že to je možné, ale ono to skutečně jde!!!! Naprosto v pohodě bez jakýchkoli puchýřů a popálenin to zvládají i naše nohy zhýčkané nejmodernější obuví.
   Na Aliakmon jsme vyjeli v sestavě : Kájín C1 / Jára + Věra - Pálava / Genčr K1 / Luboš + Vydra – Orinoko / Slon K1 / Jéňa K1 / Kopejda K1 / Nahym K1 / Zdenda + Jarda - Orinoko.