Čtvrtek, 7.5. 1998

 6:30 hod

Ráno nás budí děti, kluci trénují vedle stanu softball. Podle nás je půl sedmé, oni mají o hodinu více. Děcka přicházejí do školy na půl osmou a hrají na školním dvoře hry. Vypulírované holčičky, nikdo obézní, je to velmi zdravá země a těch dětí...Je krásné ráno, myjeme se v řece, školní WC jsou dřevěné kabinky s betonovou podlahou a dírou o f cca 120mm do senkrovny, vše ovšem velmi čisté. Jedeme podél řeky nahoru, je beznadějně suchá a tak se nakonec vracíme, kyneme školní mládeži v naší bývalé noclehárně a jedeme dolů údolím. Kolem třičtvrtě na devět zastavujeme na stráňce u řeky a jako adamité se všichni vrháme za očistou. Voda je rychlá a jednotná. Pepíček-Ropák, je to zcela čerstvé přízvisko, dokončuje osobní hygienu a dobírá si trochu plukovníka(Petr). Vzájemně se opravdu milují jako taxikář a polda. Projíždíme stejnojmenným městem jako řeka a naposledy vidíme z mostu bezvodou Suceanu. Je i tak krásná a dalo by se kolem ní týdny chodit po okolních horách.

 V 11:00 hod

zastávka v sedle Sadova, v půl dvanácté zjišťujeme, že i Moldovica je bez vody. Obědváme na odpočívadle s potokem u Pojorata. Piju své PP (polední pivo) a kolem nás obchází zchromlý psík, inu každý chce žít. Dostává vafli od Ilonky (indiánská babička) a vděčně se dívá psíma očima. Svítí slunce a je pohoda. Sádlo s Járou opékají buřty a s Markem a Petrem mastí mariáš - hru si vynesli z autobusu, Jiťula čte Hailyho, každý se něčím zabývá, jsme tady všichni dohromady, ale ve skutečnosti je každý tak trochu sám. Tak je to s lidským rodem od skonání do skonání.

 Ve 13:20 hod

přejíždíme další sedlo Passul Mestekans. Řeka Bystrica vodu má, jedeme ji asi 10 km, ve třičtvrtě na čtyři se převlékáme u zemědělské usedlosti. Domácí natírají plot a pobaveně nás pozorují. Proti proudu se vracíme a

 v 16:20 hod

jdeme na řeku Neagra Sarului. Pepíček Ropák Beneš testuje místní plechový kanystrák a po několika metrech končí štičím skokem na břeh. Jedeme ve dvou partách, Jiťula má den blbec a získává dvě čárky do čochtana-u stromu a u jezu. Ten u toho stromu málem odskákal její postarší a úplně laminátový kajak. Kolem půl šesté večer končíme u mostku v Saru Dornei. Po kratším váhání rozbíjíme na cípku u řeky tábor. V domku naproti bereme vodu, místní se nás jdou optat zdali něco nepotřebujeme, že by nás dovezli dolů do krámku. Večer přivážejí na vozíku dřevo pro náš oheň, děvče konverzuje s Jiťulou a Charitou anglicky, otec nám mohutně přikládá na oheň, hrajeme na kytaru, nemá to chybu, jenom Toníček se šoférem zbláznili a odjezd na ráno oznámili na sedmou hodinu.