Opuštěná krajina okolo jezera Kardžali s nádechem exotiky.

   Splutím kaňonu řeky Ardy jsme dorazili do nejzazšího bodu našeho putování. Přírodní i kulturní zvláštnosti tohoto opuštěného a zapomenutého kraje dávají tušit blízkost Řeckých ale i Tureckých hranic. Především však nachylující se čas naší dovolené nás nutí pomalu se zamýšlet nad cestou k domovu. Zvláště když ostatní zbylé řeky v přilehlých údolích vodou neoplývají. Černá řeka i horní úsek Ardy jsou téměř suché. K řece Borovitzi se proto ani nezajíždíme podívat a otáčíme auta ve směru k poslední oblasti kterou máme v plánu navštívit. Touto oblastí je pohoří Pirin.
   Vzdálenost pro tento přesun je ovšem příliš velká než abychom mohli pomýšlet na možnost jakéhokoliv vodáckého zážitku. Snad jen objevení nějaké hezké říčky cestou podél silnice.

	Zastavujeme ve Smoljanu, kde máme po několika dnech možnost většího nákupu i posezení u jednoho či dvou točených.

   Nesnažíme se proto nikam chvátat a využíváme den strávený v autech jiným zajimavým způsobem.
   Nejdříve se zastavujeme ve Smoljanu, kde máme po několika dnech možnost většího nákupu i posezení u jednoho či dvou točených.
   Ze Smoljanu pak vyjíždíme do kopců po dost bídné cestě, chceme si tudy totiž zkrátit cestu přejezdem hřebene pod horou Goljam Perelik. Ovšem po zhruba patnácti kilometrech nás zastavuje závora. Nejen v bývalém Československu ale i tady měli to potěšení vlastnit železnou oponu.
   Dnes už nám ani zde nikdo nebrání ve vstupu do pohraničního pásma (i když závora se stále zvedá a zavírá). Je nám i nabídnuto že do sedla můžeme pokračovat ovšem s tím že cesta na druhé straně sedla se jaksi nekoná.

Pro přístup na terasu restaurace u vstupu do jeskyně Jagodnica volí Jéňa a někteří další lanovku.

V jednom z dómů je zde zřízena obřadní síň. Mužské osazenstvo však naštěstí bez úhony uniká z této podle nastražené léčky.

   Z kochání se a z pohledů na horské masívy tak nic není. Dalším kodrcáním vzhůru do sedla se nechceme zdržovat. Nezbývá nic jiného než mohutná objížďka celého horského masivu Mursalice.

	Jezero Dospat - táboříme na kopci vysoko nad vodou přesto je to hezké místo.

   Odpoledne tak už stíháme jen návštěvu jeskyně Jagodnica, u které se opět velice dobře naobědváme. Sama jeskyně mi nějak výjimečná nepřipadá, snad jen tím že v jednom z dómů je zde zřízena obřadní síň. Celé mužské osazenstvo naštěstí bez úhony uniká z této podle nastražené léčky.
   Plánovaný přejezd až do Pirinu se však postupně hroutí, k večeru dojíždíme jen k jezeru Dospat. Jedná se opět o krásné horské přehradní jezero. Stačí jen jeden pohled od hráze přes vodní hladinu a je rozhodnuto že dnes se už dál nejede. Chtěli by jsme tábořit někde na břehu jezera ovšem zvolená cesta je jen těžko sjízdná. Vracet se zpět na silnici se už nikomu nechce, když výsledek dalšího hledání je také nejistý. Táboříme proto na kopci vysoko nad vodou, přesto je to hezké místo na kraji borového lesíka.