Po týdnu neskutečného shonu je to opět tady. Odjíždíme na naši pravidelnou jarní výpravu za vodou.

	Poslední přípravy k odjezdu.

Po loňské návštěvě Řecka volíme lacinější a hlavně kratší cestu, neboť část našich kamarádů odjíždí v létě sjíždět řeky na Sibiři a víc dovolené už holt není.
Byla proto zvolena Ukrajina, po několika letech kdy se sem muselo žádat o víza můžeme jet opět bez těchto průtahů a další zvěsti říkají že i byrokracie na hranicích ustoupila.
Navíc je zde i další lákadlo. I přes několik předchozích návštěv je zde mnoho řek a potoků které jsme zatím ještě nesjeli. Bohužel jen málokde se nechá počítat s tím že se nám otevře cesta k horním tokům. Neboť většina alespoň trochu sjízdných cest končí v poslední větší vesnici a za ní je už jen nesjízdný „tankodrom" (daroga dlja vjezdachóda - jak nám odpovídají místní na naše dotazy). Pro naše dva mikrobusy z vleky terény naprosto neprůchodné. Je to neskutečná škoda představte si že by jste

	Výprava vyráží do jiného světa, do světa kde je krom jiného i narušena kontinuita času.

třeba u nás skončili ve Vrchlabí nebo v Trutnově a dál už není cesta. Přesto doufáme že se podaří něco sjet popřípadě sjednat někde nějaký ten „gruzavík“ či „vjezdachód“ aby nám lodě vyvezl dál.
Nyní mám ovšem jiný problém v den odjezdu ještě musím pracovně do Prahy a do srazu který jsem sám přesunul už na 18:00 mám co dělat. Přijíždím z Prahy sice už o půl třetí ale ještě musím zařídit fůru věcí abych mohl na týden opustit dům. A tak i když následujících několik hodin strávím v téměř neustálém poklusu ( jako už několik dní před tím ) přijíždím k Jardovi s asi desetiminutovým zpožděním. Vzhledem k tomu že jsem v předchozích dnech ještě vyráběl polici do zavazadlového prostoru našeho nového loděničního Pegeota Boxera a další úpravy, přijíždím právě s ním a proto všechny, nemaje na

	Vozidla výpravy, Peugeot Boxer - loděnice Kolín a Kopejdův Ford Tranzit - Praha. Foto na parkovišti v Popradě.

co nakládat lodě a vybavení, nacházím přes ulici v hospodě u piva. Tím také zjišťuji že jsem byl vylosován jako řidič i pro následující cestu.
Po dopití nakládáme, doplňujeme vyklepaný šroub v sedačce a montujeme satelitní vyhledávací systém proti krádeži vozidla.
Přesto se nám daří asi v 19:05 vyrazit. Odjíždíme směr Jihlava – Brno – Uherské Hradiště – Trenčín.
V Drobovicích ještě bereme plnou nádrž nafty a na Horkách za počínajícího deště ještě dálniční známku. Až zde zjišťuji že jsem od rána vlastně nic nejedl, dávám si proto ještě bagetu a kafe. Dál už mažeme bez zastávek, jen s laborováním jak zapnout topení na zadní sedadla, až na 190 km dálnice, která opět nezklamala. Za neustálého popojíždění nervózních řidičů zde v dešti trávíme necelou hodinu.
Dál ve stále neochabujícím dešti pokračujeme k hranici, kterou překračujeme bez jakýchkoliv problémů

	V Kráľovej Lehotě, neděle 7.5.2006 .

těsně po půlnocí. U Trenčína na dálnici zastavujeme na první větší zastávku, kupujeme naftu, dálniční známku a Jéňa mě střídá za volantem. Chvilku po opětném najeti na dálnici, zjišťujeme ale že naše informace byla milná a slovenská dálnice až do Žiliny ještě nevede. Nedá se nic dělat a až někam k Ružomberoku jedeme opět v koloně bržděné kamiony, kde nemá cenu předjíždět.
Do Kraľovej Lehoty přijíždíme těsně po půl třetí ráno a než roztáhnem spacáky dohání nás déšť kterému jsme ujeli někde u Liptovského Mikuláše. Táhnem si to „pěkné" počasí hezky sebou, žádné dobré vyhlídky.
Kamarádi z Prahy s druhým mikrobusem přijíždí někdy okolo páté ráno. Přece jen ten spěch k něčemu byl.