Neděle, 3.5. 1998

 6:30 hod

Nedospalí staříci nás budí kolem půl sedmé.Vstáváme, čistíme si zuby na střeše, dole teče Tisa a za tratí první vrcholky Poloniny. Odjíždíme přes Chust a odbočujeme vlevo do hor údolím RIKY. Je to na rozjetí, jedeme ji od fabriky k mostu, WW I, končíme asi v Horinčovu (úsek Nižná Bystrá-Horinčovo).

 V 11.30 hod

odjezd přes hory a doly do Sinijviru. Zastavujeme v horském sedle a obdivujeme výhledy na Svidovec se zasněženou Bližnicou (1883m). V Sinijviru proti proudu Těreblji na soutok s Ozerjankou. Je tam domeček na muří noze, vněm pár vojáčků a vybírají vstupné od těch, kteří používají motorový pohon. Za autobus platíme 3 US $ a ztepilý vojín tahá na pavlači za šňůru. Šňůra spojuje závoru nacházející se na jedné straně příkopu, s pavlačí domku na straně druhé .Je to celé velmi důmyslné a pokud se nepřetrhne špagát, či nespadne chatrná pavlač, i velmi spolehlivé. Pokračujeme asi tři kilometry proti proudu Ozerjanky ke klauzuře. Je tam muzeum, trochu národopisné, trochu vorařské.Za vstup pro všechny platí Charita nakonec místo smluvených šesti, pouze pět US $ s konstatováním, že exponáty jsou příliš okoukané. Jdeme na vodu. Sjezd padesátimetrového šikmého jezu je atraktivní, ale jede pouze Sádlo a Jára Kučera. Ozerjanka je nádherná včetně pár umělých stupňů s vydatnými válci. Na soutoku je pauza. Na vodě je to dobře organizováno. Jezdíme ve dvou skupinách a dodržujeme pečlivě hlídání "toho přede mnou" a předposlední navíc "toho za mnou". U Sinijviru je pěkná kaskáda, odhadem 3+, projíždíme krásné zářezy s břidlicovými břehy. Končíme po sedmi kilometrech pod vesnicí. Gyramax dostal trhlinu na pravoboku. Kamarádi pomohou, Karel grafoplastem, ostatní radou a dobrým slovem. Charita uzavírá tvrzením, že když nejde o život, jde o ....., což se nedá neakceptovat .Po řece dolů pokračujeme autobusem do Koločavy. Je tam starý dřevěný kostelík s muzeem uvnitř a nový nad ním, nevím proč, celý oplechovaný a pečlivě natřený stříbřenkou. Uvnitř bizarní prostředí řeckokatolického chrámu o 1.květné neděli. Stuky, fábory, desítky obrazů svatých, vše barevně laděno do stříbro-zlato-modro-bílá. Oproti poněkud ponuře a vznešeně působícím kostelům u nás doma, je to prostor hýřící světlem, a působící rajským jasem. Vesničané a vesničanky, zcela jistě nevzdělaní v české literatuře, zde jistě už celá desetiletí přemýšlejí, co to ti blázniví Češi na tom raubíři Šuhajovi vidí. Jedeme dál podél řeky, cesta se mění místy v oraniště. Míjíme přehradní nádrž v nevalném stavu, ale plnou až po okraj. Odběr nafty pár kilometrů níže byl velký technický zážitek. Pokud náhodou neodhadnete volný prostor nádrže, přebytek paliva vyteče do odkapávacího prostoru, to jest ukrajinské země. Táboříme vedle pumpy na čisté louce, stavíme po prvé stany, navečer si nás zpovzdálí prohlížejí místní krasavice, které z dlouhé chvíle korzují mezi čerpací stanicí a mostem imeni Kolodnoje (Kolodné). Západ je rudý, hory na severu (Svidovec) fantastické. Po večeři začíná krápat. Pořádáme soukromý večírek v Romelovi, první usíná Jiťula.