Voidomatis 

 

     

 

Úsek

Horní:          Vyvěračka - most mezi Aristi a Papingo 5 km WW III - IV

Spodní:       most mezi Aristi a Papingo - Turecký most u Kalivia 8 km WW I - II

                    

 

Sjízdnost:    Duben - květen

 

Popis:           Ve vesnici Vikos začíná pěkná pěší cesta skrz 900m hluboký Canyon Vikosu, která ovšem s lodí na rameni neposkytuje ten nejlepší zážitek s pěší turistky zváště né v teplém dubnovém a květnovém počasí. Po této pěšině je totiž třeba snést lodě asi 300 výšekových metrů dolů. Do necelé půl hodiny lze dojít k překrásnému krasovému vývěru řeky Voidomatis, zahřívací cvičení tak není už není nutně!

 

Dřina je zapomenuta když křišťálově jasná, modrá řeka unáší lodě. Po dvou zatáčkách následuje první lehký stupeň s následnou hlubokou tůní, a v tomto stylu se jede i dále, je dostatek času vnímat fantastickou krajinu s údivem.

Asi po 1km přibývá zablokování , koryto plné vody se musí potlačít 2m širokou v dvojitou S zatáčkou, která je plná perlivého šampaňského. Hned na to následuje na první pohled nepřehledná trať ve spádu se zablokováním (WW IV), podle prohlídky lze postupně pokračovat.

 

Po tomto obtížném asi 1 km se už jede snadněji, následují hezká místa, lehké zablokování a stupně do (WW III). Okolí je velice působivě, jasné vysoké skalní stěny, řeka už je snadnější. Na  5km se můžou přidat i slabší jezdci u silničního mostu mezi Aristi a Papingo, odtud následuje příjemná jízda přes zatáčkovitou platanová alej (WW I - II), mnohé stromy jsou tak vykotlané, že se celá loď muže v kmenu schovat!

 

Obratný proudný tok střídají hluboké tůně a po chvíly jsme Tureckého mostu, kde můžeme skončit či sjet následující dvojitý jez a skončit u břehu pod tímto jezem, kde se nachází i příjemná restaurace.

 

Přístup:       Asfaltová silnice ke všen nástupním místům – z vesnice Vikos je nutné snést lodě na ramenní k vyvěračce (asi 2km a 300 výškových metrů dolů)

 

Pro plánování cesty je vynikající průvodce "Greco" od Franz Bettinger (lépe jak DKV- průvodce) jakož i přesná mapa 1:300.000 bezpodmínečně doporučit. Řecké řeky jsou často na dlouhé úseky nepřístupné a daleko vzdálené od osad. Je nutné dobře se vybavit. Ať už jde o první pomoc, výstroj, občersvení, jakož i rezervní pádlo a cestovní pojištění.

 

 

Rozbor satelitní fotomapy

 

+39° 57' 0.98", +20° 42' 25.46"                 vesnice Vikos

            2 km pěšky s lodí na rameni

+39° 56' 38.66", +20° 42' 53.11"               Vyvěračka – Začátek plavby

            5 km

+39° 56' 39.45", +20° 41' 13.85"               most mezi Aristi a Papingo

            8 km

+39° 58' 3.46", +20° 39' 47.58"                 Turecký most – konec plavby

 

 

 

 

 

Popis SK Fotruna Kolín  5.5. 2005

 

Jako každá nádherná růže má i Voidomatis svůj trn. Je to velice náročný sestup z vesnice Vikos. S loděmi na zádech se stupuje úzkou, příkrou a klikatou stezkou s převýšením asi 250m. Naštěstí se dnes trochu ochladilo a není takový úpal, přesto když přicházím k vyvěračce jsem mokrý jako kdybych vylezl z bazénu.

Až nakonec té klikaté stezky budeme muset donést lodě a vybavení.

 Již po cestě dolů k je vidět, že jeho horní tok Vikos (který má běžně v květnu je naprosto vyprahlé kryto, a voda zde není ani k napití) vede vodu. Vyvěračka taky dává dost vody, ale dojem není dramatický. Holandští turisté nám ukazují nedaleko ležícího roztrhaného osla, s tím že tu i snad spatřili medvěda.

Odpočíváme a nabíráme sil. Je zde fantastické místo mezi balvany na druhé straně tůňky vyvěrá od prvních metrů sjízdná řeka. Voda je neuvěřitelně čistá, jako by nebyla ani vidět a na klidné hladině tůně si připadáme jako bychom se v lodích vznášeli.

Loučíme se s turisty kteří si nás fotografují a vyrážíme na řeku která pokračuje formou průskoků mezi kameny do dalších tůněk

A už vyrážíme. Ovšem až dolů tak hezky seřazeni ale nedojdeme.

 Situace se ovšem mění hned na prvních 500 metrech, díky dalším skrytým vyvěračkám ve dně koryta, (žádný přítok totiž vidět není), po krátké době má ale řeka tak 25 až 28 kubíků. Voidomatis se rozjíždí, už se řítíme těžkou vodnatou řekou a spád se stále zvětšuje. Vyhýbáme se žumpám, které se tvoří za oblými vlnami skrývající balvany.

Vyvěračka Voidomátisu ( Foto rok 2002 ), letos zde bylo vody víc.

 Jsou přesazeny různě přes sebe a je stále obtížnější si udržet čistý průjezd. Přede mnou jedoucí Nahym je náhle vystřelen do levé strany, kde se chytá do vracáku a znova najíždí. Já naštěstí projíždím čistě, ne však Kopejda, kterého to samé místo otáčí o 180° a po zadu padá do další žumpy. Eskymovat se mu nedaří. Naštěstí následuje zatáčka v které se řeka nakrátko uklidňuje a Kopejda je úspěšně odloven.
   Oddychujeme a koukáme po sobě, - trochu silná káva. Ta inzerovaná trojka je skrytá někde na úrovni kličkování mezi balvany, přes které dnes jezdíme vrchem. Sondujeme Kájína a Járu kteří jako jediní Voidomatis už jeli, odpovědi jsou vyhýbavé.Víme jen že to nejtěžší nás teprve čeká?

Tady se Voidomatis teprve rozjíždí.   A dál už něják nebyl čas na fotografování.

Následuje ještě asi 0,5 kilometru stejným terénem, když přichází první katarakt zablokovaný balvany o velikosti automobilových garáží. Kájín projíždí okolo prvních z nich a zastavuje ve vracáku, v tom okamžiku však vzniká situace, která je na pováženou.
Genčr na to vzpomíná takto :
   Kája Holub přistal, aby se na ten bordel podíval, já samozřejmě nestihl nic a tak jsem se pokřižoval a vřítil se do toho. No a ostatní viděli mne a Luboše, že jedeme, a tak do toho začali padat za námi jak Němci do krytu. První jsem zřejmě plaval já, díky bohu, ale až na konci kaskády. Říkám si “Honzíku hlavně drž kajak a pádlo”, samozřejmě po 10 metrech jsem ztratil obé. A v tom vidím jak se vedle mne kutálí dolů Luboš. Ta duše udatná byl rychlejší než já, chytil můj kajak navlíknul ho na kámen a pak o pár metrů dolejc vylezl. Kamarádi mně dali pádlo co chytili nahoře a ejhle… u druhého břehu plave Lubošův kajak. Kluci ho už před tím chytili, ale nějak se jim vyrval a plaval dolu sám.

Tady taky šla voda vrchem. ( Foto rok 2002 )

Já jsem se v tomto okamžiku vřítil, asi jako pátý, a samozřejmě také tam kam zmizela loď jedoucí přede mnou. K mému velkému překvapení, vjíždí zpoza obrovského balvanu Kájín, coby vedoucí loď, v tu chvíli už tuším že není něco v pořádku a co je ještě horší vjíždíme tak bok po boku do průskoku mezi balvany kam se v žádném případě nemůžeme vejít.
   Ani se tomu nijak nebráním, zabrat není kde, na jedné straně balvan na druhé loď. Voda mě nabaluje pod Kájína a už jsem tam. Cejtím jak bokem lodi drhnu o balvan, hlavou do ničeho nemlátím, tak to zkusím zvednout, bylo by to lepší tady se mi plavat moc nechce!?! Musím se ale přetočit tou skálou o kterou drhnu bych asi neprostoupil, voda mne rve na všechny strany, ale daří se mi a na první záběr jsem zase nahoře. Ještě mi ani nestekla voda z očí a už vidím další průšvih, řítím se na kámen. Tomu už se ale nemohu vyhnout. V poslední chvíli stáčím špičku trochu stranou a daří se mi kámen obejmout – !! STOJÍM !! – bohužel tímto manévrem jsem udělal také přehradu přes jedinou trochu průjezdnou cestu vlevo. Za což mi v zápětí děkuje Kopejda, který se ode mne odráží jak kulečníková koule a v novém kurzu míří přímo doprostřed řeky, kde je válec jako hrom. Moc šancí tam nemá a tak vzápětí plave. Jarda s Nahymem už mají trochu víc času a proto raději volí najetí na břeh. Mě trvá asi půl minuty než se mi podaří přehodit špičku a srovnat se do průjezdu. Projíždím okolo Pálavy s Věrou na břehu a podávám ji Genčrovo pádlo které ke mě právě připlavalo a po dalším průskoku zastavuji na kousku klidnější vody u Genčra.
   Zde už po břehu běhá Kájín a počítá ovečky, jsme všichni a z materiálu chybí „jen“ Lubošův kajak.
   Zároveň s kajakem odplaval však některým účastníkům i moral. Díváme se na takových 200m ještě výživnějšího žumpoviště než po kterém jsme sem přijeli. Kájín vyráží rychle dál ve snaze zachránit kajak, nejdříve přejíždí na pravou stranu a prohlíží z lodi, Jéňa a Petr na orinoku tam převáží Luboše ( po druhé straně to snad půjde nějak oblézt ) poté následují Kájína a mizí nám částečně za ohybem skály. My ostatní zatím jen sledujeme kluky a sbíráme síly k pokračování, někteří prohlašují „tak na tohle nemám“ chystají se přejet řeku a následovat Luboše. Tato varianta se mi jeví jako nic neřešící neboť místa kudy se dá přenášet jsou jen těžko schůdná, stěny soutěsky zde spadají kolmo dolů a jen někde a v krátkém úseku se podél těchto stěn dá „projít“, vždy velice krátce, takže se bude muset stejně do lodi a přejíždět v ne zrovna nejlehčích pasážích. Můj moral, navíc po zvednutí, v né zrovna nejlehčí vodě, tolik neutrpěl a tak se vzpamatovávám první. Dole vidím Jéňu připraveného s hazečkou. Pravda, na rozplavbu v takovéhle vodě, je to trochu moc daleko, ale budiž, alespoň něco. Snažím se jet zhruba tak, jak jsem viděl jet Kájína a kluky, moc se to ale nedaří, motám se mezi dírama, ( kam by se snad vešlo i malé auto ), jak se dá. V závěru objíždím poslední balvan úplně po druhé straně než jeli kluci a téměř bokem. Být to ještě o pár metrů delší, tak už nevím. Za mnou po chvíli přijíždí ještě Jarda, Kopejda a Jára s Věrou na Pálavě.

Opravdu dost výživné žumpoviště je za mnou.

Zastavujeme před dalším kataraktem který je totálně zablokovaný. Uprostřed něj je navalený na kameni Lubošův kajak!!
   Co teď, na první pohled se k němu nedá dostat (vono v mém podání i na druhý a každý další). Kájín to však nechce vzdát, dle jeho pokynů spřádáme nad řekou z házeček téměř dokonalou pavučinu. Pak se pomocí nich spouští, od shora s kamene na kamen, středem peřeje, až ke kajaku. Kousek hodný kaskadéra se mu nakonec povede a i když se značnými problémy, (s vlastním uvolněním lodi), je kajak nakonec zachráněn.
   Celá tato operace nám zabrala i s přenášením tohoto místa (o kterém ani nikdo neuvažoval že by se dalo jet), téměř celou hodinu.
   Dopíjíme láhev slivovice a přemýšlíme co nás tady ještě potká za průser. Následujících tak 300m, do dalšího zalomení soutěsky se zdá celkem bez problémů. Za zatáčkou následují v těsném sledu tři, tak 60 – 80m dlouhé peřeje, které po předchozím prohlédnutí bez problému sjíždíme.
   Všemohoucí se nad námi smiloval a ta nejtěžší pasáž je za námi. Dál už se jede vše na oči, tady opravdu řeka dosahuje maximální obtížnosti WW-III. Celý úsek má asi 5 kilometrů a my to jeli skoro tři hodiny. Zdenda s Toníkem a Vydrou coby řidiči si už dělali starosti, co s námi je.
   Na spodních 7 kilometrů, i přes to, že se jedná o turistickou atrakci, vyráží už jen čtyři lodě.

Nádherná pasáž platanovou alejí s tyrkysovou řekou končí pod starým tureckým mostem.

Začíná se totiž obracet počasí a tak tato nádherná pasáž v platanové aleji s tyrkysovou řekou uprostřed, by neměla tu pravou hru barev jako v minulosti.
   Zato ale víno, cipro a ouzo v nádherný vodácký hospodě na konci řeky ty správný barvy mělo. Dáváme si pořádně do nosu, výborné pečené skopové s choriatiky (míchaný salát) a s vědomím radosti, že jsme nepadli do průseru tu vytváří parádní atmosféru, která je s rostoucím počtem džbánů vína stále lepší.
   Vedle u stolu sedí ti jezdiči z Rakouska, se kterými jsme byli na Krikellopotamosu a říkají, že ten hořejšek nepojedou. Neboť prý se jde hrozně dlouho dolů a pak že prý je snad dost vody. Obé je pravda …