Sobota, 1. 5. 1999

 6:00 hod

Přijíždíme na Tatranskou Belou do Podbanského. Mírně mrzne, ale to nám nevadí, rozbalujeme spacáky kolem autobusu a zalézáme se dospat.

 8:00 hod

Nesměle lezeme ze spacáků, jede se tu nějaká VTJZ, tak vodáků na parkovišti přibývá. Postupně se soukáme i do gumy.

 9:00 hod

Odjíždíme po vodě dolů. Slon je nějaký mátožný a do lodi se mu nechce. Chce zahnat chorobu, aby byl fit na další dny. Je z toho však trochu smutný, protože je nádherné počasíčko, sluníčko nám přeje a cestou máme za zády nádherná panorámata zasněžených Tater, zejména Kriváň všemu důstojně vévodí. Ohlédnutí zpět při Jardově častém kochání typu "Doky, hele to sou panorámata!" se mi několikrát málem stalo osudným, ale vždy to dobře dopadlo. Pouze Gunar měl nějaké problémy a po třetím čochtanu s dalekou rozplavbou vylezl na silnici a pokračoval autobusem. Vody není nijak moc, ale je to hezké, není kam spěchat, takže si jízdu vychutnáváme, prostě pohoda. Seznamuji se s bratrovou lodí Kachnou, kterou mi laskavě zapůjčil a musím, říci, že je to celkem dobré. Překvapilo mě to. Ale nesmím to zakřiknout. Musím mu za to něco přivézt.

 12:00 hod

Dorážíme k železnému mostu, kde končíme. Baštíme polévku, sušíme se na sluníčku. Při balení zaznamenáváme první ztrátu - Jitka je najednou bez neoprénových ponožek. Motá se tu i dost cizích vodáků a raftařů (zejména Maďaři), takže kdo ví, koho budou teď hřát. Kéž by mu v nich však nohy pořádně ztěžkly.

 14:00 hod

Najedení, vyhřátí a spokojení vyrážíme dále na východ. Cestou stojí za poznámku snad jen Spišský hrad, který se nám mihnul v celé své mohutnosti po pravé ruce. V autobuse je veselo, někomu dokonce tak veselo, že téměř nemůže chodit. Některé pražské slečny je tudíž třeba po krátké zastávce dopravit do autobusu vleže.

 19:00 hod

Začíná naše urputná snaha překonat jednu z nejzapeklitějších státních hranic v Evropě - chceme se dostat na Ukrajinu. Již z minulých zájezdů někteří z nás vědí, ostatní pouze tuší, že to nebude nic jednoduchého. Proto ještě před příjezdem na celnici kupujeme ve Vyšném Německém u poněkud zchátralé budky, která se pyšní nápisem "Cestovná kancelár" tak zvané "vouchery". Je to jakýsi tiket, který je nutný pro přechod hranice, ale naopak nijak nezaručuje, že to vyjde. Zkrátka pokud jej nemáte, je vyloučené se přes hranici dostat, pokud jej naopak máte, nikoho to nezajímá. Stojí pro každého 30,- Sk, protože slovenské koruny nemáme, je to 30,- Kč.

 20:00 hod

Začínají nás odbavovat slovenští celníci, dostáváme první razítka do pasu a vše vypadá celkem slibně. Opak jest ovšem pravdou. Na ukrajinské celnici jsme mimo Gunara (je totiž němec a prý musí mít vízum, které však nemá a žádné telefonáty na ambasády v Kyjevě, Vídni, Praze nepomáhají) sice úspěšně prošli téměř celou procedurou, ale poslední bod - "dver nomer 9 - transportnyj kontrol" byl pro nás nepřekonatelnou překážkou, protože náš autobus má vlek a to na Ukrajině prý není možné. Baba byla opravdu neoblomná, takže nám nezbylo opravdu nic jiného, než se zase proclít zpět na Slovensko.

 03:20 hod

Opět na Slovensku. Zastavujeme u nějaké nonstop hospody, kde se ukládáme na zbytek noci na verandě do spacáků. Nějak mi vyhládlo, tak za 47,- Sk = Kč si dávám fazolovou polévku a pivo (Radegast). Ještě telefonuje Buťajs s Gunarem z Prešova, že se jim nepodařilo sehnat zmocněnce, který by snad mohl Gunarovi pomoci s přechodem hranice. Takže se vrací a u hospody nás prý najdou.