Zajimavý kamenný práh na řece Wetliny.

   Po dlouhých přípravách 27. 4. ve 20. 30 hod. vyjíždí z Prahy plný mikrobus Peugeot s vlekem a z Kolína upravené terení ARO směrem na východ. Setkáváme se až na Moravě v motorestu Rohlenka a společně jedeme na Podbánské, kde ráno okolo páté hodiny uleháme na parkovišti k dospání procestované noci.
   Ráno nás probouzí příslušník slovenské policie. Pravda trochu zmírńuje tón svého hlasu po té kdy zvolna a postupně vykukujeme ze spacáků a on zjišťuje že nemá co dočinění s dospívající mládeží, nýbrž s partou chlapů kteří by mu mohli dělat otce ba i dědu. Přesto mu slibujeme, že jakmile rozhýbeme svá těla uvedeme vše do náležitého pořádku.
   Belou nakonec vynecháváme, tak málo vody jsem už zde dlouho neviděl. Po snídani proto hned

	Silnice podél řeky Ozerjanky prostě neni - to je moc i na AROna.

pokračujeme až na hraniční přechod Vyšný Komarnik - Barvínek v Dukelském průsmyku. U polských celníků, ale nastávají problémy. Sádlo má v pase poškozenou folii, která kryje fotografii. Bdělí celník odmítá Sádla s tímto pustit do země. Nepomáhají žádné diskuse stojí si stále na svém a tak na radu slovenských celníků se vracíme na Slovensko a jedeme na jiný přechod. Ten má jméno Becherov. Tady je pasová kontrola bez problémů, celníci však nachází u pražské sekce zásoby salámů a sýrů (vrcholí totiž kauza „Šílené krávy“). Všichni si dáváme předčasnou večeři a veškeré objevené zásoby na místě konzumujeme. Kolínská sekce je stačila vše včas důkladně poschovávat. Jen pro změnu zase se jim zase nezdá množství piva naloženého na vleku, po delším vysvětlování že pivo patří všem i těm které už před chvílí propustili přes hranici v

	Siněvirské jezero ne nepodobné jezeru Černému na Šumavě.

druhém autě nad námi nakonec mávají rukou. Díky všem těmto zdržením a zajížďce, kempujeme u obce Tylawa v jakémsi amfiteátru. V noci prší.
   Další den po ránu jedeme podle říčky Solinky až k ústí do Wetliny. Krajina je zde krásná, občas zde také narážíme na názvy nám známe z Haškova Švejka. Na jinou řeku to už dnes nevypadá, proto se rozhodujeme, že téměř suchou Wetliny sjedem. Řeka tede hezkým zalesněným údolím, za dobré vody by měla obtížnost asi WW II s jedním náročným prahem. Na horním toku není ale vůbec žádná voda, tak od sjeti řeky nakonec upouštíme. Navštěvujeme zde raději příjemně vyhlížející restauraci s venkovním posezením. Ani další řeky v této oblasti nemají vodu, k večeru proto měníme kurz, jedeme na Ukrajinu. Opět problém, v mapě uvedeny přechod v praxi není, prý se

	Nedávné povodně nadělali mnoho škod nejen na silnici okolo Ozerjanky.

teprve staví. Zajížďka do Przemyslu je 80 km. Vzhledem ke zkušenostem z předchozích výprav i všem nabraným zpožděním se rozhodujeme neztrácet další čas a k přechodu hranice využít noci. Odbaveni je zde bez problému, i když úřednici z CMAPu musí Tonda vytáhnout od kafe (CMPA je nějaký ekologický úřad, hlavně ale vybírá poplatky) přesto celý akt včetně čekání trvá déle než pět hodin. K ránu opět dospáváme pod širákem na travnatém plácku u nějaké ukrajinské STS (strojní traktorová stanice).
   Téměř celý další den jedeme ukrajinskou rovinou po špatných cestách, přes Lvov a na jih ke Karpatům. Řeka Opor nemá vodu, řeka Repinka je taky úplně suchá. A tak jediným zážitkem celého dne je občerstvení v šašlikárně za nekřesťanské ceny, ale s místním pivem. V dáli se však

	Peřej nad osadou Siněvir na řece Tereblje.

začínají oběvovat zasněžené hory a naděje na slušnou vodu vzrůstá. Abychom alespoň protáhli tělo dáváme k večeru pěšárnu k Siněvirskému jezeru (velmi podobné Černému jezeru na Šumavě). Jsme zde svědky kolektivního páření žab. Stovky žab a žabáků provádí hromadné sexuální orgie a kolem pluji hejna malých rybek, které polykají všechno, co ze žab vypadne. Táboříme nad soutokem Tereblji a Ozerjanky, Ozerjanka sice má vodu, ale zase nemá silnici, tu v roce 1999 odplavila povodeň i se známou dřevěnou klauzurou. Večer s námi u ohně popiji dva místní staříci a vzpomínají na lepši sovětské časy. Je nádherná noc a nebe plné hvězd.
   Už je velká netrpělivost jit na vodu, a tak hned po ránu sjíždíme kus Tereblji, od soutoku pod kaskádu u osady Siněvir, raději hned dvakrát. V Koločavě předáváme paní učitelce baliček s ošacením

	AROn nám poskytuje na ukrajinských silnicích neocenitelné služby.

od jejího známé ho z Prahy a jedeme dál na východ proti proudu Tisy přes hřeben Karpat až k Čeremoši. K naší radosti má velice pěknou vodu. Úsek na Černém Čeremoši od soutoku s Dzemronjou na známé tábořiště pod „Velkým Hukem“ jedeme dvakrát. Peřej Velký Huk je dlouhá cca 200m, obtížnost WW lll, několik pěkných válců s kameny v řece, velice pěkné svezeni. Ukrajinští vodáci si zde také pravidelně v tomto čase dávají sraz, na který přijíždí i vodáci z Polska, Litvy i dalších zemí. Vzhledem k tomuto shromáždění a velkému zájmu o naše vybavení, raději večer odjíždíme podívat se na vodu k Bílému Čeremoši. Tam ještě nejel ani Tonda, dříve byla totiž kousek nad soutokem závora stop, vojáci a hraniční pásmo. Nyní zde není po závoře ani památky, ale silnice se horší každým metrem, za vesnicí Jablanica to už dál nejde. Po dohodě s domorodci táboříme na pastvišti vedle pily mezi jalovicemi a

	V Koločavě se krom jiného zastavujeme u pomníčků českých četníků zastřelených Nikolou Šuhajem.

býčky. Večer odcházíme téměř všichni do místní hospody. K našemu zklamání tu žádné pivo nemají a tak strávíme večer popíjením né zrovna dobrého vína.
   Hned po ránu jdeme na vodu. Řeka pěkně teče obtížnost místy i WW ll zajímavé jsou zejména skalnaté prahy, které tvoři šikmé válce. Po obědě se vracíme se na Černý Čeremoš a jedem, jak to nejvýše jde. Za osadou Zelenaja nás kontroluji pohraničníci, platíme na osobu jednu grivnu za propustku do národního parku nebo čeho. Cesta je už ale tak špatná, že by to zvládl snad jen pásový traktor. Hned za vesnicí musíme nechat stát mikrobus a dál pokračuje jen prázdné ARO s vlekem, mi všichni jdem pěšky s tím že místy ještě házíme kameny do příliš hlubokých kolejí kontrolujeme hloubku bahnitých louží a navigujeme řidiče tak aby nezůstal někde viset, přesto v jedné z louží se uvolňuje

	Černý Čeremoš teče celkem svižně i mimo peřej „Velký Huk“.

výfuk. Naštěstí montážních jam je v sinici dost a oprava netrvá také dlouho. Na vodu dáváme pod vesnicí Burkut, když se nám do cesty staví regulérní potok, ARO by snad projelo vlek však nemá žádnou šanci. K našemu překvapení ještě než nasedneme na vodu projíždí okolo nás linkový autobus a s nástrahami silnice si neděla žádné problémy. Vzhledem k pozdnímu odpoledni jedeme jen asi 6 km na tábořiště, které jsme si vyhlédli při cestě nahoru. V tomto úseku s. stoji na zmínku protržená klausura, válec pod ni nám nahání trochu strach, ale dá se slušně prostřelit.
   Příští den jedeme až na tábořiště pod Velkým Hukem. Kromě již zmíněné peřeje je Černý Čeremoš jednoduchá nádherná čistá řeka občas spadlý most nebo napadané stromy, ale vše přehledné. Celý úsek, který jsme jeli (měřeno auty) je dlouhý 26 km. Ještě odpoledne přejíždíme na Prut, vody má málo,

	Silnice do osady Burkut - i zde jezdí linkový autobus.

ale přesto po strastiplném nájezdu nám soutěska vše vrací, je to zatím nehezčí voda na Ukrajině jakou jsme kdy jeli. Na jejím konci v Jaremči, Honza Mareš, asi jako první Čech, sjíždí vodopád. Čas je však neúprosný a musíme se vracet. Přes Jabloněcký průsmyk jedeme do údolí Tisy.
   V jednom dnu jedeme Černou i Bílou Tisu a kousek spojené Tisy až pod město Rachov. Černá Tisa je je opravdu hezká. Bílá a spojená taky pěkně tečou, ale ve všech řekách jsou zbytky domů, mostů, vraky aut a také převrácený bagr. Je dost problematické hledat všechny tyto záludnosti v docela svižném proudu. Nazvali jsme ji industriální řeka. Ještě večer přejíždíme k řece Teresvě. Oba její přítoky Turbat i Brusturjanka mají vodu. Těšíme se na zítřek kdy je chceme jet.
   Ráno je ale všechno je jinak. Nejdříve Schejbačka oznamuje že skutečně ztratil pas, prolezl celé

	Cestou zpět opět přejíždíme Jabloněckým průsmykem.

auto a nic. Řešení tohoto problému odsouváme až na hranice. Horší malér však následuje. ARO se nechce pohnout z místa, po krátkém vyšetření je stanovena závažná diagnóza - prasklá zadní poloosa. Půl dne marně hledáme pomoc v širokém okolí. Nezbývá než střídavě táhnout vlek a porouchané Aero k hlavni silnici. Tam si Honza s Petrem berou na starost vlek a stopem s nim jede téměř 300 km k hranici do Užhorodu. Jsou rychlejší než mi ostatní vlekoucí se s nepojízdným Arem. Celá operace nám zabírá celé odpoledne a část noci. Okolo jedné ráno uleháme na hnusném smradlavém mistě vedle silnice asi 2 km od čáry.
   V 7. 00 přitahujeme ARO i vlek k celnici. Než jsme se probojovali k vlastni kontrole, tak nám úředníci z CMAPu oznamuji, že auto, které má víc jak 6 míst, se počítá jako autobus a ten nesmi

	Černá Tisa se po povodních výrazně změnila a to k lepšímu.

táhnout vlek. Birokracie jak z učebnice a tak musíme vlek přepnout za nepojízdné Aero a tlačit. Naštěstí je to zde z kopce. Na vlastni kontrole musíme kompletně vyložit auta a vše rozložit na připravené stoly. Čekám už jen na to že nás požádají o striptíz. Snad nás zachránilo že na naše vnady nebyli páni moc zvědaví nebo to že po týdnu táboření jsme už taky moc nevoněli. Po hodině dalšího čekáni, aniž kdokoliv cokoliv kontroloval, dostáváme pokyn naložit. Pak nastává největší legrace, musíme přiznat, že Schejbačka nemá pas. Jsou z toho celý vedle, najednou situaci řeší několik náčelníků, sepisuji protokoly, odstavuji nás na vedlejší parkoviště. Tondu coby velitele výpravy odvádějí na velitelství. Čekáme. Po vic jak hodině přichází Tonda, nezavřeli ho, a zase se čeká. Vypadá to, že už nikdy neodjedeme. Po poledni k nám nenápadně přichází ten vojáček,

	Chystáme se na vodu v údolí Bilé Tisi.

kterému jsme oznámili ztrátu pasu s nabídkou. Přijímáme, vrací zadržené pasy, zvedá závoru a mimo pořadí opouštíme Ukrajinu. Se Slováky je to už pohoda, při pohledu, jak tlačíme ARO s vlekem, pouštějí Schejbačku na občanku. Na Slovensku stop s vlekem nefunguje, střídavě táhneme vlek i ARO do Michalovců. Tam v opravně zanecháváme ARO a kolínskou sekci s tím, že poloosa přijede příští den rychlíkem z Bratislavy. Po cestě se zastavujeme v Levoči na jídlo, vděčný Schejbačka za to, že jsme jej nenechali na Ukrajině, zve všechny na večeři. Do Prahy jsme všichni v pohodě dojeli až v úterý ráno. Kolínská sekce vyjíždí s opravenými Arem až v úterý odpoledne. Nakonec všechno dobře dopadlo. Málem bych zapomněl, Honzu Čurdu okradli - až doma v Německu.