Gjirokastër GPS +40° 4' 28.68", +20° 8' 23.23"

Gjirokastër či Gjirokastra (řecky: Αργυρόκαστρον – Argyrókastron; italsky: Argirocastro, turecky: Ergiri) je město v jižní Albánii ležící asi 20 km na sever od řecké hranice ve výšce 300 m n.m. Má cca 30 000 obyvatel převážně řeckého etnického původu, i když v posledních desetiletích řada obyvatel emigrovala do Řecka. Jeho staré město je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO jako vzácný příklad dobře dochovaného otomanského města.

Gjirokastra je staré město ležící na svazích pohoří Gjere na břehu řeky Drina. Osídlení je doloženo od 1. stol. př.n.l. Město samo bylo založeno patrně současně se stavbou pevnosti chránící hranice Byzantské říše ve 12. stol. První písemné záznamy pocházejí z r. 1336. Pod byzantskou vládou se město rozrostlo v ústřední obchodní centrum známé pod jménem Argyropolis (Stříbrné město) nebo Argyrokastron (Stříbrný hrad) patrně podle množství střech a schodů pokrytých stříbřitou břidlicí. Krásnější než realita je ovšem legenda o princezně Argyro, která než aby padla do rukou tureckým dobyvatelům, raději skočila z hradeb a zabila se. Dnešní název nese po Gjorgu Kastriottim, což je občanské jméno albánského hrdiny Skanderbega.

Ve 14. století bylo město součástí řeckého despotátu Epirus. Koncem století se dostalo pod vládu albánského feudálního prince Zanebiši. V roce 1432 bylo dobyto Turky, stalo se součástí Osmanské říše, leč vláda nad městem byla svěřena místním albánským šlechtickým rodům. V roce 1811 jej ovládl Ali Paša, který si uvnitř Osmanské říše vybudoval určité autonomní postavení. Objektivně je nutno konstatovat, že Ali Paša se velmi zasloužil o rozvoj města. Mimo jiné nechal postavit 10 km dlouhý akvadukt, kterým do města přivedl pitnou vodu z hory Sopot. Akvadukt nechal zbourat až albánský prezident Zog (který se roku 1928 prohlásil králem) a trosky použil jako stavební materiál.

Koncem 19. století se město stalo centrem protitureckého odboje. V roce 1880 se zde konalo „Shromáždění Gjirokastra“ klíčová událost v historii osvobození Albánie.

V průběhu 1. balkánské války (1912 – 1913) Řecko deklarovalo jeho připojení k řeckému státu s ohledem na to, že většina obyvatel města byli etničtí Řekové. Nicméně k faktické realizaci tohoto prohlášení nikdy nedošlo. V průběhu 2. světové války byla Gjirokastra okupována střídavě Italy, Řeky i Němci, aby se v roce 1944 stala součástí Albánie.

Poválečný komunistický režim vytvořil z města průmyslové a obchodní centrum, částečně i proto, že se zde v roce 1908 narodil albánský komunistický diktátor Enver Hodža. Celé město bylo prohlášeno za muzeum a rodný dům Envera Hodži se stal centrem jeho kultu osobnosti. Na konci komunistické vlády trpělo město vážnými ekonomickými problémy a stalo se centrem odporu proti vládě Sali Beriši i místem silných protivládních demonstrací, které vedly k pádu Berišovy vlády. Rodný dům Envera Hodži byl 16. prosince 1997 protikomunistickými demonstranty vypálen.

Mnoho budov ve městě si uchovalo původní vzhled, pro který si Gjirokastra vysloužila také název „kamenné město“. Staré otomanské domy nemají balkony, ale za to jsou vybaveny velkými okny a střechy budov jsou pokryty kameny. Bohužel, ale možná i naštěstí, ekonomický rozvoj za komunistického režimu se nedotkl historických památek starého města, takže většina starých budov je v dezolátním stavu. Vzhledem k současné ekonomické situaci státu je náprava tohoto stavu, přes veškerou zahraniční pomoc, velmi pomalá.

Městu dominuje Citadela, která střeží strategicky důležitou silnici podél řeky Driny. Dnes je zde umístěno vojenské muzeum. Pevnost pochází z 18. století a byla zbudována místním vládcem by Gjin Bue Špatou. Za vlády Ali Paši a dokonce ještě ve 20. století, byla dále rozšiřována. Dnes zde kromě řady obytných a hospodářských budov nalezneme pět věží, kostel i vodní fontány. V severní části pevnosti bylo zřízeno vězení, kde byli mimo jiné vězněni odpůrci komunistického režimu. Pevnost bývá rovněž dějištěm mezinárodních folklorních festivalů.

Ve městě se nachází starý bazar, který byl původně postaven v 17. stol., ale později vyhořel, takže jeho dnešní podoba pochází z 19. století. Součástí světového kulturního dědictví je více než 200 historických objektů starého města.

V Gjirokastře se narodil přední albánský spisovatel Ismail Kadare, který svou lásku k rodnému městu zvěčnil v románu „Kronika v kameni“ (dosud nebyl přeložen do češtiny).

Město bylo na zařazení do Seznamu světového dědictví UNESCO navrženo již v roce 1988. Experti ICOMOS však dlouho váhali s ohledem na množství moderních přestaveb a nových konstrukcí, které narušovaly původní historický vzhled. Definitivního záznamu se Gjirokastra dočkala až v roce 2005.